Tohle je jiná Kanada než ta, kterou známe. Hokejový gigant překvapuje empatií i ukázkovým přístupem

Komentář – Že bude Kanada v italském Miláně velkým aspirantem na olympijské zlato, bylo jasné dávno už pár let před turnajem. Stejně tak se dalo očekávat, že projdou hokejisté javorových listů základní skupinou bez porážky. Přesto je tu několik faktorů, které dělají z tohoto týmu více než jen soubor nablýskaných hvězd.

• Kanada má na ZOH 2026 na kontě dvě výhry
• Trenér Jon Cooper má velký vliv na přístup týmu
• Hlavním konkurentem Kanady mohou být Američané

Když dá Kanada v hokeji na hromádku to nejlepší ze své země, je to samo o sobě unikát. V prvních dvou zápasech na olympijských hrách v Miláně smetli českou reprezentaci, podobně si počínali také v zápase se Švýcary, které bez větších potíží vyřídili poměrem 5:1. Třetí duel proti Francii už bude jen formalitou, o tom není pochyb.

Kanaďané ale na turnaji přece jen vynikají ve více ohledech, než je jen schopnost razantně zakončit střelu nebo doťukat pohlednou kombinaci do odkryté klece. Jde vidět, že si nepřijeli na evropský kontinent jen zahrát hokej s úsměvem na tváři, což by jim dost možná ke zlaté medaili stačilo tak či tak.

Důraz a zdravá tvrdost od každého hráče

Často to v hokejových výběrech bývá tak, že máte několik šikovných hráčů, pro které je předurčeno střílet góly. A pak jsou tu takzvaní „pracanti“, kteří dělají černou práci. Už úvodní zápas proti českému národnímu týmu ale ukázal, že tohle dělení jde v kanadském výběru stranou.

Ať už jde o superhvězdy z kategorie Connora McDavida nebo Nathana MacKinnona, nikdo nemá problém shodit hedvábné rukavičky a sestřelit soupeře v rámci pravidel tvrdým hitem. Pokud to pomůže týmu, obětuje se každý. Přijmout i rozdat bolest bez ohledu na to, jaké jméno má na zádech.

Přitom není v hokeji nic neobvyklého, když se elitní hráči drží od těchto praktik trochu stranou. Často se k tomu používá výraz „příliš kohoutů na jednom smetišti“. Není lehké ukočírovat tým hvězd, když každá z nich má ve svém týmu NHL roli klíčového hráče.

Jon Cooper jako pojítko soudržnosti

Všechno samozřejmě začíná realizačním týmem v popředí s hlavním trenérem. Osmapadesátiletý head coach Jon Cooper je uznávaným mistrem svého oboru. Není to jen fráze. Už v ročníku 2011/2012 organizace Tampa Bay Lightning moc dobře věděla, koho má v repertoáru, když tento kouč dovedl celek Norfolk Admirals v AHL ke Calder Trophy. Zároveň získal ocenění za nejlepšího trenéra soutěže.

Svou výjimečnost tak logicky potvrdil později v prvním týmu Lightning, se kterým získal v letech 2020 a 2021 Stanley Cup. V kuloárech se o něm povídá, že je to neskutečně lidský lodivod. S hráči vstřícně komunikuje, zároveň klade na mužstvo nejvyšší nároky. Kanadský svaz moc dobře věděl, proč mu dal důvěru na hry v Miláně.

Po obou vyhraných zápasech jsme mohli sledovat něco, co známe spíš z amerických filmů. I ti nejlepší trenéři si nechávají své poznatky ze zápasu po skončení duelu do kabiny. Jenomže Jon Cooper po obou triumfech v milánské aréně svolal svůj tým po podání ruky kolem střídačky. První dojmy tak rozdává na olympiádě netradičně bezprostředně po skončení zápasu.

Jiná Kanada než v minulosti

Dlouholetí fanoušci hokeje si jistě vzpomínají, jak působily kanadské hvězdné výběry v minulosti. Často hrály bez respektu k soupeři, svého soupeře zkrátka utavili svými dovednostmi. Po zákeřných hitech si často na střídačce navzájem gratulovali.

A když šlo v zápase do tuhého, začali nenávistně a agresivně kopat kolem sebe. Pravda, do této pozice se ještě Kanaďané na tomto turnaji nedostali. Přesto z nich tentokrát nemáte dojem, že by měli v takovém případě řešit tyto starosti nehokejovými praktikami.

V duelu proti Švýcarsku se stala ještě jedna věc, která zaujala hokejový svět a nepatří do ryze kanadské povahy. Tři minuty před koncem zápasu za stavu 5:1 si Kevin Fiala v souboji s Tomem Wilsonem přisednul nohu. Po tomto nešťastném kontaktu zůstal ležet bezvládně na ledě, do útrob haly musel odjet na nosítkách.

V tu chvíli se celá kanadská lavička zvedla a šla švýcarského útočníka se vším respektem z ledu odprovodit. Přesně tak, jak si to zakladatelé olympiády na konci 19. století představovali. Je to další nevšední gesto, které mění pohled na jinak kanadské tvrďáky, jejichž předurčení jako by v minulosti bylo hlavně lámat kosti soupeřům.

Jsou Američané jediným soupeřem Kanady?

Když si sečteme kvalitu kanadského výběru, jejich ukázkový přístup sebeobětování a empatii, jakou proti Švýcarsku předvedli, zdá se, jako bychom koukali na tu nejlepší verzi Kanady, jakou můžeme v éře moderního hokeje vidět. Může mít takový tým na turnaji v Miláně vůbec přemožitele?

Švédsko ani Finsko zatím nepředvádí na těchto hrách hokej z dokonalé planety. Asi se na první dobrou nabízí jen tým USA, který taky jako jediný dokázal trochu konkurovat hvězdné Kanadě na loňském turnaji čtyř zemí. Je potřeba zároveň ale přiznat, že šlo tehdy o trochu jiný formát turnaje.

Američané se pokusili soupeři dostat pod kůži tím, že se nebáli shodit rukavice a roztancovat pěsti. To je ale na olympiádě, kde fungují daleko přísnější pravidla, takřka nemyslitelné. Určitě nevěřte tomu, že by se bratři Tkachukové nechali v první minutě vyloučit za rvačku do konce zápasu.

Tuto Kanadu může na olympijských hrách porazit jen tým, který předvede soudržný výkon s taktikou vymazlenou do posledního detailu. V opačném případě by se musela Kanada porazit sama. Při současném pohledu se to nejeví jako moc pravděpodobná varianta. Avšak zároveň je potřeba také pamatovat na to, že je to stále jen hokej a že i největší hvězdy jsou jen lidé z masa a kostí.

Zdroj: Autorský článek