Ondřej Bačo: Být kapitánem Hapoelu Jeruzalém je obrovská čest. Rumunsko je okouzlující země

Šestadvacetiletý obránce Ondřej Bačo působí druhou sezónu v izraelském Hapoelu Jeruzalém, kde se stal nedávno kapitánem. V rozhovoru pro Ruik se vyjádřil ke svému konci ve Zlíně, nebo zavzpomínal na angažmá v Rumunsku.

Nedávno jste byl jmenován kapitánem izraelského Hapoelu Jeruzalém. Čím jste si to podle Vás zasloužil? A co to pro Vás znamená?

V lednu nám odešel kapitán Goni Naora, který přestoupil do Maccabi Haifa. Trenérský tým vybíral nového kapitána a ukázali na mě. Je to pro mě obrovská pocta, ale samozřejmě i zodpovědnost. Myslím si, že jsem si to zasloužil díky svému přístupu a zodpovědnosti. Moc si toho vážím, protože jsem se stal i prvním zahraničním hráčem v historii klubu, který se stal kapitánem.

V Izraeli působíte druhou sezónu, jak tam jste spokojený? Neměl jste třeba ze začátku obavy o své bezpečí?

Samozřejmě, že jsem měl nějaké obavy, ale po pár měsících jsem zjistil, že se není čeho bát. Nepociťujeme tady žádný strach a nebezpečí. Samozřejmě, že přemýšlíme o tom, když se chceme jít podívat na nějaké památky, ale je tu opravdu všechno v pohodě. A co se týká fotbalu, tak to předčilo mé očekávání.

Fotbal je tu opravdu na vysoké úrovní. Hodně informací jsem si zjišťoval i od českých hráčů, kteří tady působili. Přestoupil jsem do klubu, který postoupil z druhé ligy a jeho cílem byla záchrana, což se nám podařilo a byl to velký úspěch pro klub. Protože bývá zvykem, že nováček soutěže spadne hned první sezónu.

Před příchodem do Jeruzaléma jste působil v rumunském Gaz Metanu, kde jste ukončil smlouvu kvůli tomu, že Vám nechodila výplata. Jak to funguje v rumunském fotbale v porovnání s Českou republikou nebo Izraelem.

V České republice jsem působil ve Zlíně a tam co se řeklo, tak platilo. Peníze chodily vždycky včas. Izrael je v tomhle neuvěřitelný, tady se platí ještě před termínem výplaty. Do Rumunska jsem se dostal díky trenérovi Uhrinovi, který byl u týmu bohužel pouze měsíc. Se mnou působil v Mediasi ještě Tomáš Smola.

První půl rok nám normálně chodili peníze, ale od ledna ani koruna. Vrátil jsem se do Rumunska na letní přípravu a něco mi doplatili, ale pořád mi ještě asi dva platy dlužili. Díky pravidlům FIFA mi bylo umožněno ukončit smlouvu s Gaz Metanem, což jsem taky udělal. A udělal jsem dobře, protože kluci už tam peníze nedostali a klub vyhlásil bankrot.

Chtěl bych se Vás zeptat na život v Rumunsku, jak jste tam byl spokojený v tomto směru?

Nádherná země, která mě okouzlila. Je to levná země, kde je dobré jídlo, přátelští lidé, krásná příroda i města. Několikrát jsem projel vyhlášený Transfagarasan, který je nazýván jako Cesta světa. Městečko Medias, kde jsem bydlel, bylo taky velmi hezké a příjemné. Na výlety jsem jezdil do měst Sibiu nebo Brašova, které se mi moc líbili. Kdyby nebyli v klubu finanční problémy, tak bych tam asi zůstal, kdyby nedorazila nějaká zajímavá nabídka. Ale dopadlo to, jak to dopadlo.

Do profesionálního fotbalu jste vstoupil ve Zlíně, kde ovšem Váš konec v klubu nedopadl podle představ. Můžete nám říct co se stalo?

Nepředstavoval jsem si takový konec v klubu. Dokázal jsem se dostat z juniorky až do prvního týmu, který tu sezónu vyhrál MOL Cup. Vedení klubu se mnou počítalo a po odchodu Jakuba Jugase jsem začal i pravidelně nastupovat. Na začátku sezóny jsme vyhráli superpohár proti Slovanu Bratislava a na podzim si zahráli základní skupinu Evropské ligy. V té době byl trenérem pan Páník, pod kterým mě fotbal bavil a rozuměl sem systému, který chtěl hrát.

Řekl bych, že i nad mnou držel ochranou ruku a všechno bylo super. Ale poté odešel ze Zlína, a v klubu se střídali trenéři. A když se stal trenérem pan Csaplár, tak jsem měl od začátku pocit, že se mnou nepočítá, ale nic mi neřekl. Měl jsem nabídky z české ligy i polské Ekstraklasy. Nikdo mi neřekl, že se mnou v klubu nepočítá a můžu odejít.

Až dva dny před koncem přestupního termínu, za mnou přišel trenér Csaplár a řekl mi, že se mnou nepočítá. V té době bylo těžké něco sehnat v nejvyšší soutěži, a tak jsem odešel do Líšně. V Líšni jsem poznal super trenéry Machálka a Valachoviče, pod jejich vedením jsem ožil. V kabině jsme drželi všichni při sobě a byla tam skvělá party. Ke všemu jsem tam začal individuálně trénovat pod vedením Tomáš Josla.

A díky těmto tréninkům jsem byl na tom výborně po fyzické i fotbalové stránce. V zimě jsem se vrátil do Zlína na přípravu, kde si troufnu říct, že mi opravdu vyšla. Ale ve Zlíně mi bylo řečeno, že pokud podepíšu smlouvu, tak budu hrát, a pokud ne, tak hrát nebudu. Tohle jednání se mi vůbec nelíbilo. Smlouvu jsem nepodepsal a chtěl jsem se stát volným hráčem, abych měl větší šanci na zahraničí angažmá.

Pak se na jaře ještě vrátil trenér Páník, který mi dal šanci v zápasech proti Plzni a Slavii, za což mu děkuji. Myslím si, že jsem i v těchto zápasech zaujal trenéra Uhrina, který si mě vzal do Rumunska.

Ale i přesto byl jste u toho, když Zlín vyhrál MOL Cup, nebo si zahrál základní skupinu Evropské ligy. Jak vzpomínáte na Zlín?

Strašně rád vzpomínám na Zlín, protože jsem tam prošel přes mládežnické výběry až do prvního týmu. Klubu jsem moc vděčný za tu šanci, díky, které se dnes mohu živit fotbalem. Všichni se tam ke mně chovali moc hezky, a to že jsem tam nepodepsal smlouvu, tak se prostě stává. Třeba jednoho dne se tam vrátím a ukážu, že jsem dobrý fotbalista.

Jak jsme už zmínili, tak jste strávil půl roku na hostování v Líšni, která se stala slavnou, když jako divizní tým vyřadila pražskou Slavii z poháru v sezóně 2007/08. Co říkáte tomu, jak se daří Líšni ve druhé lize?

Nejsem překvapený, že hrají už třetí sezónu na špici druhé ligy. Trenér Valachovič je výborný trenér, který má za sebou i nějaké zahraniční stáže. Je to rodinný klub, kde všichni drží při sobě. Já na tohle angažmá vzpomínám moc rád. A na ten legendární zápas si pamatuji, protože jsme chodili na stadionu na obědy, a tam je plakát ze zmíněného zápasu se Slavii. Pro klub to byl neuvěřitelný zápas.

Zdroj: Ruik