Příběh Roberta Manciniho: Zázračný hráč, který s nejlepším přítelem řídil revoluci italského fotbalu (2. díl)
„ITÁLIE, TOTO JE APOKALYPSA,“ zněl titulek v nejznámějším italském sportovním deníku La Gazzetta dello Sport ráno poté, co se čtyřnásobní mistři světa nekvalifikovali na mistrovství světa 2018. Bylo to poprvé po 60 letech, co se nechystali na největší sportovní událost na světě. „Kdokoli přijde, bude se muset vyhrabat z trosek a pracovat na Euro 2020,“ stálo v článku. Nikdo nemohl předvídat, že přestavba z trosek bude tak dobrá a tak rychlá.
Architektem této revoluce je Roberto Mancini. Muž, který je zosobněním italského fotbalu. V dobrém i špatném. Inteligentní, vášnivý, emocionální, konfrontační, taktický, technický, radostný ale na rozdíl od Catenaccia vždy dobře vypadající. Málokdo ale ví, že mu vypomáhal jeho výborný přítel Gianluca Vialli.
Mancini manažerem
Mancini se stal fotbalovým trenérem 26. února 2001. O měsíc dříve přestoupil jako hráč na hostování do Leicesteru City, ale šance převzít Fiorentinu znamenala, že rád oznámil konec aktivní hráčské kariéry. Klub, který převzal, byl v úzkých.
Fiorentinu sužovaly finanční problémy. Mancini šílel, když mu prodali klíčové hráče jako Rui Costa nebo Francesco Toldo. Tehdy sedmatřicetiletý Mancini sám příležitostně nastupoval a některé měsíce nedostal zaplaceno. Navzdory tomu dokázal v roce 2001 s Fiorentinou vyhrát Coppa Italia. Odešel ale po pouhých deseti měsících působení, když se jeho klub nacházel v sestupové zóně Serie A.
Roku 2002 byl Mancini jmenován manažerem Lazia, kde opět čelil finančním omezením a musel prodávat klíčové hráče, kterými byli Hernán Crespo nebo Alessandro Nesta. Hráči byli nuceni snížit plat o 80 procent, nicméně klub skončil na 4. místě Serie A. Navíc dokráčel až do semifinále Poháru UEFA. V roce 2004 vyhráli Manciniho svěřenci Coppa Italia.
Úspěchy oslabeného týmu znamenaly silné vábení ze strany Interu Milán. Mancini se k Nerazzurri připojil v roce 2004 a hned v premiérové sezóně dokázal vyhrát další Coppa Italia. Pro Inter to byla první trofej od roku 1989.
Pod Mancinim se Inter stal dominantou italského fotbalu (nutno říci, že i díky skandálu Calciopoli – Juventus sestoupil a AC Milán byly odečteny body). Inter v tomto období získal sedm trofejí. Mancini byl jejich nejúspěšnějším manažerem za posledních 30 let a vyhrál 17 po sobě jdoucích zápasů – rekord Serie A. Když ale v sezóně 2007/08 vypadli s Liverpoolem v Lize mistrů, naštvaný Mancini rezignoval.
Následujícího dne své rozhodnutí impulzivní Mancini odvolal. Inter ho ale propustil hned o 2 měsíce později. Zřejmě existovaly obavy, že by se něco podobného mohlo opakovat.
Po roční pauze se Mancini připojil k Manchesteru City, klubu s obrovskou perspektivou, který ale ještě nepatřil k absolutní anglické špičce. V první sezóně v Manchesteru dovedl klub na pozice zaručující Ligu mistrů. Navíc získal FA Cup, první velkou trofej pro tento klub po 35 letech.
Tehdy začalo City pořádně posilovat. K týmu se připojily hvězdy jako Sergio Agüero, David Silva, Yaya Toure nebo Carlos Tevez. Nic tak nebránilo tomu, aby si došli pro první ligový titul Manchesteru City za 44 let.
Přesně rok a den poté byl ale odvolán. Mancini tehdy napsal fanouškům dlouhý děkovný dopis. Fanoušci udělali totéž a jejich dopis otiskl v italštině dokonce La Gazzetta dello Sport. To jenom dokazuje, jak silný vztah s nimi měl.
Stěhoval se do Galatasaray, kde vyhrál turecký pohár. Poté do Zenitu Petrohrad. Vypadalo to, že je na ústupu z vrcholu. Potom ale kývl Itálii a zbytek je historie!
Zdroj: OPTUS SPORT
