Příběh Roberta Manciniho: Zázračný hráč, který s nejlepším přítelem řídil revoluci italského fotbalu (1. část)

„Itálie, toto je apokalypsa,“ zněl titulek v nejznámějším italském sportovním deníku La Gazzetta dello Sport ráno poté, co se čtyřnásobní mistři světa nekvalifikovali na mistrovství světa 2018. Bylo to poprvé po 60 letech, co se nechystali na největší sportovní událost na světě. „Kdokoli přijde, bude se muset vyhrabat z trosek a pracovat na Euro 2020,“ stálo v článku. Nikdo nemohl předvídat, že přestavba z trosek bude tak dobrá a tak rychlá.

Architektem této revoluce je Roberto Mancini. Muž, který je zosobněním italského fotbalu. V dobrém i špatném. Inteligentní, vášnivý, emocionální, konfrontační, taktický, technický, radostný ale na rozdíl od Catenaccia vždy dobře vypadající. Málokdo ale ví, že mu vypomáhal jeho výborný přítel Gianluca Vialli.

Mancini se na Euro 2020 zapsal do historie již před finále. Italská výhra v prodloužení osmifinále nad Rakouskem znamenala, že Manciniho svěřenci dosáhli rekordu 31 po sobě jdoucích zápasů bez prohry, což je nejvíce v italské historii.

Nyní je to mimochodem 34 zápasů. Azzuri jsou tedy jen jedno utkání od vyrovnání rekordu, který drží souběžně Brazílie a Španělsko. Tyto celky neprohrály 35 duelů po sobě.

„Pozzo a Marcello Lippi vyhráli mistrovství světa. Vyznamenáním by pro mě bylo vyrovnat se jim,“ vyjádřil se Mancini po vyrovnání rekordu.

Nyní dokázal také velkou věc. Svému národu vyhrál pohár pro mistry Evropy poprvé od roku 1968, teprve druhý v historii.

Princ a zázrak

Manciniho příběh začíná vlastně už pět měsíců před jeho narozením, 9. července 1964 se totiž v Cremoně na severu Itálie narodil Gianluca Vialli. Mancini se narodil 27. listopadu 1964 400 km jižně v Lesi.

Mancini byl od samého začátku zvláštní dítě. Několik minut po jeho narození byl prohlášen za mrtvého kvůli zablokované průdušnici, ale doktor mu dal ránu do obličeje a polil jej studenou vodou, to malého Roberta probudilo z jeho spánku.

Tito dva mladí lidé nemohli mít odlišnější výchovu. Vialli, syn samostatně výdělečného milionáře, vyrostl na zámku na severu Itálie, zatímco Mancini vyrostl v malém skromném domečku v klidném kampaňském městečku Roccadaspide.

Pokud byl Vialli princem na jeho zámku, byl Mancini zázrakem na fotbalovém hřišti. Dítě, které vyrostlo v šestitisícovém městečku, pronásledovaly přední italské kluby od 13 let. Jako teenager podepsal Boloni. Brzy na to o něj stálo milánské AC, poté, co zapůsobil na zkušebních trénincích, jeho smlouvu ale poslali na špatnou adresu.

V září 1981, tři měsíce před svými 17. narozeninami, Mancini poprvé nastoupil za Bolognu v Serii A. V první sezóně vstřelil 9 gólů a odehrál 30 zápasů.

Talent, emoce, vášeň – tohle všechno měl už od útlého mládí. Jednou se dokonce zamkl v šatně poté, co ho klub odmítl pustit na reprezentační sraz výběru do 21 let. V mládežnickém výběru Itálie se poprvé potkal s Viallim.

„Roberto byl mým hrdinou od mých 14 let,“ řekl nedávno Vialli.

Na konci téže sezóny si Sampdoria řekla, že toho viděla už dost a rozhodla se utratit přes 65 milionů korun – v té době neuvěřitelné množství peněz – na přivedení tehdy 18letého mladíka. Ukázalo se, že to byly dobře vynaložené peníze, protože v klubu strávil 15 sezón a stal se zde legendou.

V roce 1984 se Vialli, který nastřílel v Serii B 10 branek, připojil k Sampdorii a vzniklo nádherné přátelství. Dvojice si vysloužila přezdívku „dvojčata“. Společně vyhráli 4x Coppa Italia, Pohár vítězů pohárů a jeden titul v Serii A.

Potom se ale jejich cesty rozdělily. Vialli odešel do Juventusu, aby později posílil Chelsea. Mancini ještě vybojoval pro Sampdorii pátý italský pohár v roce 1994. Od té doby nezískal tento klub žádnou trofej. Mancini nakonec opustil Sampdorii v roce 1997. Stále drží rekord v počtu odehraných zápasů a nejvíce gólů v klubu.

Mancini byl kreativní a technicky nadaný hráč číslo 10, který tvrdě pracoval na míči a již na hřišti prokazoval manažerské kvality. Organizoval a motivoval své spoluhráče, neustále se také hádal s rozhodčími.

Po letech v klubu byl prezidentu klubu Paolovi Mantovanimu téměř za syna. Pravidelně se účastnil rozhovorů a schůzí představenstva. Své slovo měl i v přestupech. V sedmadvaceti letech se prý účastnil finálního jednání, po kterém do klubu přišel trenér Sven-Göran Eriksson.

Eriksson vzal následně Manciniho s sebou do Lazia Řím, ale nové prostředí ho nijak neuklidnilo: „Vzal jsem ho s sebou do Lazia a on chtěl být manažerem, i když byl hráčem,“ řekl Eriksson v roce 2011. „Byl trenérem, byl výpravčím, byl řidičem autobusu, všechno. V Sampdorii chtěl před tréninkem zkontrolovat, zda je vše na svém místě.“

Zdroj: OPTUS SPORT