Příběh Parku princů, ikonického stadionu, patřícího k Paříži stejně jako Notre-Dame

Jeho dech pocítíte, i když jen prosvištíte v tunelu, který vede přímo pod ním. Jak se monumentálně tyčí v blízkosti jedné ze zákrut hadovitě se linoucí řeky Seiny spatříte i z Eiffelovi věže. Podle jeho architekta je dokonce s Paříži spjatý stejně jako Notre-Dame. Ano, mnozí jistě poznáváte správně – řeč je o Parku princů.

Na jeho dnešním místě, v 16. pařížském obvodě, západní části francouzského hlavního města, v blízkosti Boloňského lesíka i řeky Seiny, stával před Velkou francouzskou revolucí zalesněný park, který pravidelně navštěvovala královská rodina. Odtud následně vzešel i název Park princů.

K prvnímu otevření stadionu došlo ještě v předminulém století, první návštěvníci si jej prohlédli 18. července 1897. Kolem hřiště se následně objevila i 666 metrů dlouhá cyklistická dráha, stadion měl totiž na starost závodní biker a zakladatel magazínu L’Auto (předchůdce světoznámého L’Équipe) Henri Desgrange.

Kompletní rekonstrukce se Park princů dočkal 35 let po svém postavení. Desgrange se společně se svým podnikatelským parťákem Victorem Goddetem rozhodl mimo jiné navýšit kapacitu stadionu tak, aby se na něj vešlo 45 tisíc lidí. Po chvíli ale kvůli zvýšení komfortu došlo k redukci na 38 tisíc a všechna místa měla svou sedačku.

Nyní už poměrně velký fotbalový stánek tedy mohl být využit i při pořádání historicky třetího mistrovství světa v roce 1938. Hrál se na něm otevírací souboj šampionátu, ale třeba i semifinále mezi Maďarskem a Švédskem.

Po válce se přidaly i další velké akce. Cyklistická dráha umožnila průjezd Tour de France, v roce 1954 zase do Parku princů zavítali ragbisté, kteří se probojovali do finále světového šampionátu a třeba dva roky poté tam došlo také na vůbec první finále Evropského poháru, v němž nad Stade de Reims zvítězil Real Madrid.

To už se ale dostáváme do klíčového období konce šedesátých, respektive začátku sedmdesátých let. Tehdy dali francouzský architekt Roger Taillibert a íránský umělec Siavash Teimouri hlavy dohromady, aby navrhli novou podobu stadionu. Podobu, kterou má dodnes.

Ve své době byla velmi inovativní a po svém převedení do reálu umožňovala obecenstvu skvělý výhled, i když stálo 45 metrů od hrací plochy.

Park princů se navíc díky osvětlení, zabudovaném v eliptické střeše stavby, dočkal světového prvenství. Právě na něm se posléze inspirovala řada dalších fotbalových stadionů.

A obdivován byl pařížský svatostánek i pro svá charakteristická betonová „žebra” nebo úchvatnou akustiku, jež mu dokonce dala přezdívku „ozvučnice”. Nyní je Park princů oficiálně označován jako „významná a právně chráněna ikona francouzské architektury.”

Jestli má domov dnes největšího francouzského klubu nějaké mínusy, patří mezi ně jednoznačně přílišná vzdálenost tribun za bránami od trávníku. Ta je způsobená tím, že pří konstruování se hodně počítalo i s ragbyovým využitím stadionu.

V historii Parku princů, a zejména té novodobé, ční nad vším datum 25. května 1972. V tento den došlo k otevření již třetí, a dodnes poslední, fotbalové stavby na místě. Stalo se tak při příležitosti mezinárodního zápasu Francie s SSSR.

A když jsme zmínili klíčové období úvodu do 70. let, je potřeba ještě dodat, že 12. srpna 1970 došlo ke spojení nejlepších hráčů z celků Paris FC a Stade Saint-Germain a vznikl klub Paris Saint-Germain.

Ten začal v Parku princů hrávat během ročníku 1973/74, na jehož konci vybojoval postup do nejvyšší francouzské soutěže, v níž zůstal až dodnes. Definitivně se pak na stadion přestěhoval od následující sezony a slavil na něm mimo jiné 9krát ligový titul.

Úplně poslední změny na ikonické fotbalové superstavbě byly provedeny v roce 2013. Tehdy se celkově podnikly kroky k modernizaci stadionu a přistoupilo se na řadu aktuálních trendů, tak aby fanoušci měli z každé návštěvy co nejlepší zážitek, a zároveň byli v co největším bezpečí.

Stejně tak se ale přizpůsobilo i hráčské zázemí, šatny podstoupily rekonstrukci, trávník byl kompletně vyměněn a změnilo se mnoho dalších méně, či více patrných věcí.

Park princů, tak jak ho známe dnes, čítá 48 000 sedaček, a pojme tedy stejný počet diváků. Je rozdělen do 17 kategorií a nabídka vstupenek patří mezi nejpokročilejší vůbec. Klub dokonce vyvinul vlastní speciální platformu na jejich prodej. I proto drží evropský rekord v počtu vyprodaných utkání za sebou, kterých bylo 62.

Tolik o minulosti a přítomnosti. A co budoucnost? Už v roce 2024 bude Paříž pořádat Letní olympijské hry, přičemž Park princů má hostit zápasy fotbalového turnaje. I s ohledem na to se připravuje velké rozšíření domova PSG, po němž by na jeho tribuny mohlo pokaždé zamířit až 60 tisíc lidí.

Na závěr snad jen letmý návrat na úplný začátek: nechť Park princů kvete dál a zdobí francouzskou architekturu s odlišným osudem, než jaký potkal k němu přirovnanou katedrálu Notre-Dame.

Zdroje: Ligue 1, PSG, Wikipedia