Premier League zářným příkladem, jak zničit fanouškovskou kulturu! Proč by měla být Bundesliga příkladem?

Fanoušci Newcastlu United čekají na oficiální oznámení nového movitého majitele. Nicméně není se příliš z čeho radovat. Je to přechod z jedné špíny do druhé. Celkově tak Anglie evidentně i nadále pokračuje v ničení již tak zdevastované fanouškovské kultury, když v tamním fotbale hrají prim pouze a jen peníze. Proč by měla být nejen Premier League opatrnější a proč by si měla vzít příklad z Bundesligy?

Kdysi bývaly časy, kdy atmosféra na zápasech v Anglii budila respekt napříč celým fotbalovým světem. Všude se mluvilo o tom, že jinde taková atmosféra není a tak rachot na stadionech dával poznat, že kolébka fotbalu je právě tam. Jenže to je minulost. I dodnes se sice můžeme doslechnout, že angličtí fanoušci jsou specifičtí a Premier League je svou atmosférou výjimečná. Ale opak je pravdou.

Dnes najdeme lepší, nebo alespoň srovnatelnou atmosféru úplně všude. Je hezké, že týmy v Premier League dokáží zaplnit stadiony. Jenže na nich je úplné ticho. Maximálně při oslavách gólů a střídání se tleská a trochu řve, ale jinak? Bída.

Všichni koukají do mobilu a tím to hasne. To už, hledáte-li zajímavé a specifické fanouškovské kultury a skvělou atmosféru, můžete raději navštívit švédskou ligu, nebo klidně i zámořskou MLS, kde minimálně Seattle či Portland rozhodně stojí se svou jedinečností za to!

Ovšem, jak se to vlastně stalo? Jak je možné, že z Mekky fotbalu prakticky nic nezbylo? Dalo by se to shrnout jedním slovem. Chamtivost. Jenže faktorů je samozřejmě více, ale právě zmíněná chamtivost je zřejmě tím nejzásadnějším. A pokud si někdo myslí, že absence atmosféry v Anglii je nějakým novodobým objevem, pak vězte, že to má poněkud hlubší kořínky, na něž se postupně podíváme. Britská média či fanouškovské servery v Anglii v tom totiž mají jasno.

Začalo to v Hillsborough…

Bylo 15. dubna 1989 a hrál se semifinálový duel FA Cupu mezi Liverpoolem a Nottinghamem Forest. Stadion byl narvaný k prasknutí, zejména pak tribuna fanoušků Reds. Jenomže policie vpustila do již tak přeplněného sektoru další nával příznivců a došlo k tragédii, kterou zná celý fotbalový svět. Téměř 100 lidí bylo ušlapáno k smrti, přes 700 jich bylo zraněno. Jedná se o největší katastrofu v dějinách britského sportu.

Bylo zřejmé, že to bude mít velký vliv na fotbalovou kulturu v Anglii. Byla to totiž divoká doba. Tribuny od hřiště musely být odděleny ocelovým plotem, někdy ostnatým drátem. Docházelo totiž k častým vniknutím fanoušků na hřiště, k potyčkám a jiným výtržnostem. A protože si s tímto britská vláda nevěděla příliš rady, přišla jim katastrofa v Hillsborough vhod.

Došlo totiž k několika změnám. V první řadě postupně došlo ke zrušení tribun na stání. Připomeňme, že přitom právě tribuny na stání, čili „kotle“, bývají zpravidla těmi nejlevnějšími na fotbalových svatostáncích a z nejpopulárnějšího sportu na planetě se alespoň v Anglii postupně začal stávat sport pro ty bohatší. K tomu se však ještě dostaneme. Dále byl omezen či zakázán prodej alkoholu na stadionu a také byl zakázán vstup podnapilým osobám. Měnily se také ceny vstupenek.

V daném období byla premiérkou nechvalně proslulá Margaret Thatcherová, přezdívaná coby Železná lady. Ta fotbal nenáviděla a nijak se tím netajila. Ani nebyla úplně milosrdná k chudší části populace. Navíc během její vlády docházelo k manipulacím týkajících se nejen zpráv o tragédii v Hillsborough, ale obecně o fotbalových fanoušcích. Mohlo tak začít potlačování práv všech fanoušků, třebaže dle svých slov mířila jen na chuligány.

EURO 96

Když pak bylo EURO 96 právě v Anglii, začala se média najednou na příznivce dívat jinak, než jen jako na chuligány. Najednou bylo zase „cool“ sledovat fotbal a fandit mu. I v očích laické veřejnosti. Byla to velká událost. Zapojily se do ní velké korporace, které viděly v celé akci obrovský komerční potenciál. Přibylo tak fanoušků i z bohatších tříd, přičemž částečně platilo, že dříve býval fotbal v Anglii spíše zábavou pro dělnickou třídu.

Právě po tomto evropském šampionátu začala ve velkém narůstat chamtivost jednotlivých klubů a vlastně skoro všech, co se nějakým způsobem podílí na anglickém fotbale.

Začalo prudké zvyšování cen lístků, které jsou i dnes až nelidsky drahé a pro představitele dělnické třídy často nedostupné. Najednou zkrátka hrály zisky ze ždímání veřejnosti prim a to se v Anglii doteď nezměnilo. A právě Newcastle je toho nejnovějším příkladem.

Nesmyslné zákazy a tresty

Toto téma již bylo částečně nakousnuto u tragédie Hillsborough. Ovšem stojí za to jej alespoň v krátkosti rozvést. Nebo alespoň uvést vtipné příklady, k jakým trestům docházelo. Samozřejmě lze chápat, že hromada věcí se na stadionech nesmí. Ať už rasistické či homofobní pokřiky nebo zkrátka něco, co by někomu ubližovalo.

Jenomže v minulosti docházelo k takovým bizárům, že fanouškům několika klubům byly odebrány permanentní vstupenky, protože si během zápasu stoupli nebo že si snad vestoje dovolili slavit gól svého týmu. Zakázáno bylo také zpívání písní, které by mohla policie označit za urážlivé a to už může být takto označeno cokoliv… V té touze po klidu a konci buzerace se s tím holt Angličané smířili a začali jen sedět, držet pusu a krok.

Sky Sports

Při bádání i vyhledávání různých názorů, proč anglická fanouškovská kultura zemřela, se na webu Supporters Not Customers objevila populární televizní stanice Sky Sports. Ta je velice sledovaná a chválená především díky svým statistikám, rozborům, jenže pravdou je, že televizní práva, respektive klubové zisky z nich, akorát posilují chamtivost fotbalových klubů v Premier League a spolu s tím jen oddalují fotbal fanouškům.

Velkým problémem je také často nesmyslný výběr časů, v jakých se některé duely hrají. Pro Sky není důležité, kolik diváků bude na tribunách. Zajímá je jen to, jak bude zápas sledovaný v televizi. Proto jim hraje do karet, když se utkání hraje krátce po dvanácté hodině. Spoustě lidí to nevyhovuje a fanoušci hostí, kteří by chtěli na výjezd a mají to přes celou zemi, by museli vyjíždět moc brzy a ne vždy to jde. Nemluvě o pondělních večerních zápasech. Ačkoliv zápasy v týdnu nejsou v Anglii úplně ojedinělé.

Co pak je velkým problémem? Leckomu se to nemusí tak zdát, ovšem z mého pohledu se díky Sky Sports stal z Premier League především komerční produkt s uměle vytvořeným hypem, že je právě nejvyšší anglická soutěž tou nejlepší na světě. I když anglické týmy dostávaly na frak od klubů z jiných soutěží, pořád se opakovalo, že je to nejlepší liga. A jak se tak říká, stokrát opakovaná lež se nakonec stane pravdou. Mnoho fotbalových fanoušků tak tomuto věří. I když nyní Liverpool ukazuje, že to možná pravda je.

Nicméně nejde o to, jestli je Premier League nejlepší nebo není. Spíše by byla ostuda, kdyby tomu tak nebylo. Zisky, které generuje z televizních práv, mzdy, které hráči dostávají, přestupové částky, movití majitelé… Ovšem nelze vinit pouze Sky Sports. Jestli by někdo měl být obviňován, tak zejména Premier League a její kluby. Prodaly svou duši a ukázaly jedno – nezáleží jim na fanoušcích a na lidech, peníze jsou zkrátka až na prvním místě.

Chamtivost

Tím se dostáváme k tomu nejpodstatnějšímu a tím je chamtivost. I díky ní se stalo trendem, že některé nové stadiony jsou stavěny v centru města či jeho blízkosti. Tudíž namísto některé lokální hospody, odkud dříve fanoušci vyráželi na stadion, dnes chodí turisté z nákupních center či McDonaldů, apod. Je to krásný koloběh, který vydělá všem. Televizím, obchodům i klubům. Prostě z toho trhnout co nejvíce.

A když jde o peníze, jdou v Anglii stranou věci jako lidská práva. Je hezké, že liga dělá kampaně proti rasismu, homofobii či na podporu ženských práv. Ale k čemu to, když vzápětí na to povolí společnostem, které tohle všechno potírají, aby koupily některý z klubů? Je to tak nyní v Newcastlu, kde se tak přejde z jedné špíny do druhé. Mike Ashley byl zlo, ale tohle je ještě horší. Kam zmizela morálka?

Zdá se, že Anglie dospěla do bodu, že v momentě, kdy by Adolf Hitler nabídl některému klubu, že může utratit 500 milionů liber na přestupy během pěti dní, začali by jej oslavovat a vše negativní, co udělal, by rázem bylo zapomenuté tabu.

Vždyť některé kluby díky tomu mění klubové barvy nebo i jeho identitu. Vlastně se z klubů staly jen hračky v rukou miliardářů. Opět vidíme, že na fanoušcích nezáleží. Ale co je nejhorší? Fanoušci ani neprotestují. A když ano, je jich velice málo. Domnívají se, zřejmě správně, že to nemá cenu. Ale koneckonců si za to mohou částečně sami. Nechali si svou kulturu i svůj klub ukrást.

Proč by mělo být Německo příkladem?

Jo, Německo? To je jiná. Výjimečná atmosféra, častá chorea, zaplněné stadiony k prasknutí, sektory na stání, téměř neuvidíte někoho držet mobil v ruce, skandování chorálů po celých 90 minut. A když se nedaří, tak je skandování ještě hlasitější. K tomu nízké ceny za lístky, stále poměrně nízké přestupové ceny, absence nadlidských mezd pro fotbalisty. Tady je ještě všechno v pořádku.

Z velké části za to může fakt, že v Německu je proti Anglii zcela jiná mentalita a hlavně úplně jinak fungují kluby. Na Ostrovech vše řídí jeden člověk či jedna společnost a konec. Ale u našich sousedů je to stále především díky pravidlu 50+1 zcela jinak. Nutno však podotknout, že v Německu vždy kluby byly sdružením jednotlivců a fungovaly demokraticky. Díky tomu fanoušek není jen fanouškem. Je součástí klubu, může se podílet na jeho fungování. Jeho názor i hlas mají váhu a cenu. Prostě na něm záleží.

Samozřejmě, jsou kluby, které mají z pravidla 50+1 výjimku, ovšem dostávají to tvrdě schytat od celého Německa. Jedná se o Hoffenheim a RB Lipsko. Je to zkrátka něco, za čím si německá fotbalová veřejnost stojí a na co je hrdá. Brání to totiž fotbal před oddálení od fanoušků a také před tím, aby hrály peníze prim jako v Anglii či jiných ligách, kam vstupují zahraniční movití investoři, kterým nezáleží na fanoušcích, ani na fotbale.

Sice se také stává, že není vždy vše podle fanoušků, jenže vědí, že protesty mají smysl a že skutečně mají tu možnost něco ovlivnit. V Anglii něco takového cenu nemá. Na rozdíl od Ostrovů pak jsou v Německu zcela vážně brány kampaně hájící menšiny a lze to poznat na každém kroku. A pokud náhodou dochází ke spolupráci s někým, kdo porušuje lidská práva? Zeptejte se Bayernu, který to schytával z řad svých příznivců kvůli spolupráci s Katarem.

V Německu je prostě fotbal víc, než jen nějaký sport. Projevuje se to i tím, jak vysoká návštěvnost je ve druhé lize. Ta patří mezi deset nejnavštěvovanějších fotbalových soutěží, jiná druholigová soutěž se v první desítce nenachází.

Zatímco Premier League je tedy navštěvovaná coby produkt, kde mají hrát nejlepší fotbalisté světa, tak i přesto má Bundesliga pravidelně vyšší návštěvnost. A přitom rozhodně nemá nejlepší hráče na této planetě. Možná v Bayernu či Dortmundu hrají skvělí fotbalisté, ale to nejlepší lze vidět především v Anglii, Španělsku či Paříži.

Může za to především atmosféra. Spolu s tím lidskost, cenová dostupnost… Můžete si u fandění vychutnat pivo, hlas fanouška má váhu. I proto mnoho anglických fanoušků navštěvuje zápasy Bundesligy a preferuje ji před Premier League. Například Dortmund od roku 2013 eviduje na každém svém domácím zápase přes 1000 britských fanoušků.

Chcete-li fotbal, který je nejblíže lidem a přestože je světové kvality, tak stále nabízí takovou tu venkovskou příchuť lidskosti a dostupnosti, pak je prostě Bundesliga číslo jedna.

Je otázkou, jestli by Premier League mohla vůbec podobně fungovat, ale problém je, že ani nechce, protože ji nic podobného nezajímá. Jedná se jen o marketingový produkt a tím to končí.

Použité zdroje: The Guardian, The Telegraph, DW, Supporters Not Customers