Okénko minulosti: Střídat zraněného hráče se poprvé mohlo v Československu

Korovinová pandemie přenesla revoluční změnu i do pravidel, v soutěžních zápasech se smí – zatím dočasně – střídat až pět hráčů namísto dosavadních tří. Přitom fotbal zažíval doby, kdy se vůbec střídat nesmělo, přestože byl některý z hráčů viditelně zdravotně nezpůsobilý pokračovat v utkání. A je jistě zajímavé, že právě československý fotbal se pokusil – byť dočasně – tuto absurditu změnit.

Probíhá druhé kolo nejvyšší československé ligy ročníku 1950 – tehdy se hrálo ovšem systémem jaro-podzim – Slavia Praha (tehdy ovšem dle komunistického příkazu Dynamo) jede do Plzně, kde se na ni chystá nebezpečný soupeř SK Plzeň, který ovšem s Viktorií nemá nic společného. Bývaly doby, kdy západočeská metropole měla dva schopné prvoligové zástupce.

V brance hostí stojí nová posila z ATK Praha (nyní Dukla), budoucí reprezentant Alois Jonák. Při útočné akci domácích se vrhá odvážně pod nohy protivníka, plzeňské křídlo Miroslav Engelmaier však souboj dohrává a hrubě do gólmana zajede.

Jonák je evidentně zraněný, střídat se však nesmí, utkání dochytá, porážce 1:3 ovšem nezabrání. Následné lékařské vyšetření odhaluje děsivou zvěst – natržená ledvina. A s tímto závažným postihem, doslova života ohrožujícím, slávistický brankář dochytal!

Léčba si vyžaduje několik měsíců, naštěstí bez závažných následků, Jonák se nakonec dočká tří reprezentačních startů.

„Všichni však byli tímto případem otřesení a rozběhla se široká diskuse, zda by se při zranění hráče nemohlo střídat,“ vzpomíná historik Miloslav Jenšík. Názor rozumu je vyslyšen, od 1. září 1950 platí v československých soutěžích ustanovení, že se může při zranění střídat brankář a jeden hráč v poli.

„Samozřejmě se to dalo zneužít i pro taktické záměry a i se tak stávalo,“ připouští Jenšík. „Ale před tím se v novinách objevovala kritika, jak je nedůstojné, když se zraněný hráč potuluje někde na křídle, aby aspoň svou přítomností soupeři škodil,“ prozrazuje, že se toto téma probíralo déle.

V Československu se střídat smí, ve světě ještě dlouho ne, International Board a FIFA, tedy orgány způsobilé měnit pravidla, to nepovažují za nutné. Příběh, jak se v prvním duelu proti Československu v základní skupině na mistrovství světa 1962 v Chile zranila brazilská hvězda Pelé a postávala u postranní čáry, vešel do dějin.

Povolení střídat přichází až na světovém šampionátu 1970 v Mexiku, kde v řídkém vzduchu ve vysokých nadmořských výškách se organismus daleko dříve vyčerpává.

Československo je tedy výjimkou, ale jelikož FIFA, která je nadřízená veškerému fotbalovém dění, se k této vymoženosti nepřidává, zaleklo se ústředí vlastní odvahy a povolení střídat vydrží jen několik let. Pak se vrací do souladu s mezinárodními pravidly.

Složitější podmínky po koronavirové pandemii přinesly další zvýhodnění a možnost střídat pět hráčů, což je zhusta využíváno. Jestli to vydrží i do doby, až se vrátí život a tudíž i fotbal k normálu, se teprve uvidí.