Suzuki je v prostředí MotoGP jednou z nejznámějších značek, která v královské kubatuře už stačila zanechat výraznou stopu. Japonský tým zkrátka má svou historii, o to větším šokem je oznámení o jeho odchodu z MotoGP na konci sezóny 2022. Za touto stájí se nicméně skrývá velmi zajímavý příběh.

Suzuki má své historické kořeny v jiném odvětví, na hony vzdálené motocyklům a závodění. Zakladatel Michio Suzuki byl typický inovátor, který v roce 1909 vybudoval tkalcovnu s názvem Suzuki Loom Works v malém pobřežním městě Hamamatsu v japonském městě Šizuoka. Asi netřeba dodávat, že se soustředili na výrobu bavlněné tkaniny.

Nicméně druhá světová válka a poválečné období zanechaly Suzuki v krizi, což pramenilo v rozsáhlou restrukturalizaci. V roce 1952 se v důsledku této nejistoty rozhodli pro výrobu svého prvního motocyklu. Poprvé Suzuki do motocyklových závodů vstoupilo v roce 1960.

A už tehdy si tato značka stanovila velmi odvážný cíl – vyhrát nechvalně známý závod Isle of Man TT, což vždy byl jeden z nejtěžších závodů na světě.

Ve svém prvním motocyklovém závodě v historii zaznamenalo Suzuki solidní úspěch, jelikož tento velmi náročný podnik dokončily všechny tři jejich motocykly. Jak se později ukázalo, velmi důležitou součástí japonské značky byl jezdec Ernst Degner, díky němuž si Suzuki připsalo v roce 1962 své první vítězství na Isle of Man TT.

Nutno podotknout, Degner se k Suzuki připojil v roce 1961 po útěku z východního Německa a byl zásadním člověkem při vývoji prvních motocyklů Suzuki. Svého prvního vítězství se ve třídě do 125 ccm japonský tým dočkal na konci sezóny 1962, a to díky bývalému rugbyovému hráči Hughovi Andersonovi. Stalo se tak ve Velké ceně Argentiny na okruhu zvaném Autódromo Oscar Alfredo Gálvez.

16 mistrovských titulů od roku 1962

Od roku 1962 Suzuki posbíralo celkem 16 titulů mistra světa a v každé dekadě zaznamenalo i několik vítězství. Nepřekonatelný byl v 60. letech Novozélanďan Anderson. Ten totiž v letech 1963 a 1965 vyhrál mistrovství světa třídy 125 ccm a kubaturu do 50 ccm rovněž v roce 1963 a 1964.

Rok 1963 byl však pro Suzuki speciální ještě v jednom ohledu. Vývojový inženýr Mitsuo Itoh zaznamenal mimořádné vítězství na Isle of Man TT. A proč mimořádné? Jeho počin se zapsal do historie tučným písmem. A to z toho důvodu, jelikož se Itoh stal prvním a posledním japonským jezdcem, který dobyl nebezpečné silnice tohoto závodu.

Na Andersonův úspěch navázal Hans-Georg Anscheidt. Německý rodák jezdil s motocyklem RK66, dvouválcovým prototypem schopným dosáhnout rychlosti 170 km/h. Svou dominanci potvrdil ve třídě do 50 ccm potvrdil hned třikrát po sobě, v letech 1966-1968.

70. a 80. léta ve znamení dalších titulů a prvního vítězství

Suzuki si na další výrazný triumf muselo počkat dva roky, když sezónu 1970 ovládl Dieter Braun. Velkým milníkem pro Suzuki však byl i ročník 1971. Právě tehdy si totiž japonský tým připsal první vítězství v královské kubatuře do 500 ccm.

A tento slavný moment Suzuki se postaral australský závodník Jack Findley, který se stal prvním mužem, jenž vyhrál závod 500 ccm na dvoutaktním motocyklu. V 70. letech tak Suzuki dokonalo svůj inspirativní příběh. Zcela svěží vítr přinesl do motocyklového závodění britský jezdec Barry Sheene, který se stal celebritou i mimo závodní dráhu.

Každopádně, Sheene v sezóně 1976 dovedl Suzuki na samotný vrchol a japonská značka tak mohla slavit titul v královské kubatuře. Nutno podotknout, Sheene tohle dokázal s dnes již velmi legendárním motocyklem RG500. Rok poté navíc ovládl šampionát znovu.

Suzuki bylo na vrcholu a prožívalo zlaté časy. Japonská značka však chtěla být ve světě motocyklového závodění i nadále dominantní, a tak se spojila s bývalým závodníkem Robertem Gallinim, jenž chtěl mít v mistrovství světa vlastní tým. Spojení s Italy navíc dávalo smysl i co se týče zázemí, Gallini měl k dispozici spoustu prostředků.

Marko Lucchinelli, jenž razil stejný životní styl jako Sheene a byl jeho velkým kamarádem, se poté stal i jeho nástupcem. Sheen totiž po sezóně 1979 opustil tovární tým Suzuki a přestoupil do Yamahy. A to v domnění, že dostává horší výbavu, než jeho týmový kolegové. Ostatně na jeho souboj s Kennym Robertsem ze Silverstone (1979) se vzpomíná dodnes, přičemž Roberts se stal světovým šampionem třikrát po sobě, a to v letech 1978-1980.

Na trůn se Suzuki vrátilo v roce 1981, když na motocyklu RG500 získal titul mistra světa. Lucchinellimu se poté pro jeho divoký styl začalo přezdívat „Crazy Horse“, nicméně právě to jej také dovedlo k vysněnému prvenství.

O rok později získalo Suzuki další titul. Ital Franco Uncini v sezóně 1982 ovládl pět Velkých cen a hned sedmkrát stanul na stupních vítězů. V době, kdy v královské kubatuře závodila taková jména, jakými byli právě Sheen, Roberts nebo Freddie Spencer, to byl o to sladší triumf.

90. léta, Shwantzovo umění

Kevin Schwantz byl dalším nesporným talentem Suzuki, který disponoval jedním z nejúžasnějších jízdních stylů za celou dobu historie MotoGP. Právě tento jezdec se do historie zapsal tím, že v roce 1993 porazil Yamahu Wayna Raineyho a získal tak titul mistra světa. Schwantz tímto také ukončil dlouhé čekání na titul Suzuki, právě od dob Italů Unciniho a Lucchinella.

Kenny Roberts Jr.

Dalšího mistrovského titulu se Suzuki dočkalo za dalších 7 let, když mistrovství světa do 500 ccm ovládl Roberts Jr., syn slavného krále. Pro japonskou značku se jednalo o šestou výhru v kategorii Premier Class, přičemž tento titul byl výjimečný ještě z jednoho pohledu. Roberts Jr. v tom roce porazil tehdy ještě mladého a velmi talentovaného Valentina Rossiho.

Moderní éra

V roce 2002 se mistrovství světa silničních motocyklů přejmenovalo na MotoGP, ovšem nejednalo se o jedinou změnu. Spolu se vstupem do nové éry vznikla také nová technická pravidla, jejíž nejvýraznější součástí bylo zavedení čtyřtaktů s 1000 ccm. Bylo jasné, že všichni výrobci tedy soustředí svůj vývoj právě tímto směrem. Suzuki si však v nové éře na vítězství muselo počkat.

A to až do roku 2007, když Australan Chris Vermeulen zajistil týmu Rizla Suzuki impozantní vítězství v deštěm ovliněné Velké ceně Francie na okruhu v Le Mans. Rovněž on tímto počinem dosáhl na své první kariérní vítězství v MotoGP.

V roce 2011 pak japonská značka opustila svět MotoGP, důvodem byly zejména finanční potíže. V roce 2015 se ovšem do královské kubatury vrátila s týmem Suzuki Ecstar. Nutno podotknout s naprosto přestavěným konceptem.

První vítězství po velkolepém návratu Suzuki zapsalo v roce 2016 při příležitosti Velké ceny Velké Británie na okruhu v Silverstone. Pro první místo si tehdy dojel Maverick Viňales. Skvělá byla pro Suzuki sezóna 2019, kdy Alex Rins dokázal vyhrát dva závody (Austin a Silverstone) a v konečném pořadí šampionátu jezdců skončil čtvrtý.

Naprosto přelomová sezóna však přišla v roce 2020, kdy se stal mistrem světa Španěl Joan Mir. Španělský závodník dal dohromady senzační sezónu. Po celý rok ukazoval konzistenci a svou vyspělost a po dvaceti letech vrátil Suzuki do centra dění. Právem tak byl korunován jako mistr světa.

Ve spojení s působivou formou Rinse to byl skutečně velkolepý comeback. Tento počin však byl ještě umocněn oslavami 100 let od založení Suzuki a 60 let od vstupu do motocyklového sportu.

Sezóna 2021 však ani zdaleka tak uspokojivá nebyla. Mir se sice v konečném pořadí šampionátu jezdců umístil jako třetí, jeho kolega Rins ovšem nasbíral pouze 99 bodů a skončil až třináctý. V pořadí týmů pak Suzuki „ukořistilo“ třetí příčku, když celkově získalo 307 bodů. Na druhou Yamahu nicméně ztratilo 73 bodů a na první Ducati propastných 126 bodů.

Na začátku ročníku 2022 pak představitelé Suzuki oznámilo svůj odchod z MotoGP. Bohužel současná ekonomická situace a potřeba soustředit své úsilí na velké změny, kterým automobilový svět v těchto letech čelí, nutí Suzuki drasticky snížit náklady spojené se závoděním a využít všechny své ekonomické a lidské zdroje na vývoj nových technologií.

Zdroje: Team Suzuki Ecstar, MotoGP