Reklama

Muž, který jako jeden z mála dokázal bojovat se Schumacherem, to je Mika Häkkinen

Od chvíle, kdy svět přivítal ve městě Vantaa budoucího dvojnásobného mistra světa F1, už uplynulo 53 let. Tehdy ještě Aila a Harri Häkkinenovi nemohli mít ani zdání o tom, že jejich syn bude za 30 let hvězdou a svět motorsportu mu bude ležet u nohou.

Stejně jako většina slavných jezdců F1, začal Mika Pauli Häkkinen již brzy. V 5 letech si vyzkoušel svou první motokáru, přičemž první závod vyhrál „Létající Fin“ již v osmi. Do oficiálních soutěží se pak Häkkinen zapojil v roce 1978 a jen těžko hledal přemožitele.

Již ve zmíněném roce 1978 nenašel soupeře na okruhu v Keimole, kde v motokárách začal svou kariéru. Regionální šampionát motokár Häkkinen na stejném okruhu obhájil a o rok později už se přesunul závodit z jihu Finska na sever, kde ho čekal motokárový šampionát Laponska.

A pouze v této sérii se v motokárách nepostavil na závěrečné stupně vítězů. V Laponsku z toho bylo čtvrté místo, které ale Häkkinen napravil výhrou na téže trati v rámci Švédského laponského poháru. Ve 12 letech nastal čas na další kariérní posun.

Tím bylo logicky celorepublikové mistrovství motokár, konkrétně pak postupně kategorie F miniseries, FN series a FA Series. Jinak řečeno se jednalo o motokáry kategorie 85, respektive 100 kubických centimetrů.

Mezi lety 1981 a 1986 se Häkkinen ocitl jako poražený pouze v roce 1982, když v F miniseries skončil jako druhý. Jinak ale dominoval napříč kategoriemi a vysloužil si šanci jezdit formulové závody.

V roce 1987 můžeme „Létajícího Fina“ nazvat severským šampionem výkonnostně slabších formulí. Šampionát Formule Ford 1600 totiž Häkkinen ovládl v jeho švédské, finské i nordické podobě.

Budoucího mistra světa tak logicky čekal další kariérní posun. Kategorie EFDA Formula GM Lotus Euroseries byla tím posunem. V roce 1988 skončil v této sérii druhý, později zvítězil v kategorii Opel-Lotus EDFA Euroseries a dostal pozvánku do britské Formule 3.

Rok, který je spíše známý jako rok revolucí, prožil Häkkinen výsledkově nejhůř za svou juniorskou kariéru. S 18 body si dozávodil pro sedmé místo, čímž možná mohl u některých zaostat za očekáváním.

Tehdy to ale mladého Fina nemuselo dlouho mrzet. Přišel totiž kontrakt s týmem Marlboro, který hledal do své jezdecké akademie pilota na plný úvazek. Komise pro výběr tohoto jezdce byla navíc složena ze jmen, která většině fanoušků F1 rozhodně nejsou cizí.

Prvním ze jmen byl Ron Dennis, bývalý šéf a zakladatel stáje McLaren, tím druhým pak James Hunt, mistr světa královny motorsportu z roku 1976 také za britskou stáj.

V roce 1990 už „Létající Fin“ nenašel v mládežnické kategorii žádného soupeře, když se 121 body za sebou nechal i svého dlouholetého kamaráda, krajana a de facto souseda Miku Sala.

V listopadu ještě svou rychlost potvrdil, když v Macau na velké ceně vyhrál kvalifikaci a první závod. Ve svém posledním závodě před přestupem do F1 kolidoval se závodníkem Německé F3, Michaelem Schumacherem.

Kdo by tehdy řekl, že ti dva spolu o několik let později povedou líté souboje o titul mistra světa, když jeden bude jezdit v McLarenu a druhý ve Ferrari.

Právě ročník 1991 poprvé spatřil jméno Häkkinen na startovním roštu. Fin nastoupil do stáje Lotus, kde působil následující dvě sezony. Poté, co se z testovacího jezdce týmu Benetton stal plnohodnotným jezdcem F1, čekal na své body jen tři závody.

V debutové sezoně ho potkalo hned několik nedokončení, a to hlavně z technických důvodů. První rok v F1 ukončil na 16. pozici v Poháru jezdců se dvěma body. O rok později po boku Johnnyho Herberta bodoval již o něco pravidelněji, i tak ho ale provázely technické komplikace, které mu znemožnily jezdit o něco lépe. I tak si ho ovšem všimly věhlasné stáje.

Jednou z nich byl dokonce Williams, který ale odmítl sám šéf Lotusu Peter Collins. Bývalý tým F1, Ligier, si také na finského pilota brousil zuby. V tomto případě ovšem zasáhl manažer Häkkinena a šampion z roku 1982, Keke Rosberg. Mika se tak nakonec upsal McLarenu, za který nakonec závodil až do konce své kariéry.

Sedačku ale nedostal hned. Až poté, co syn slavného Maria Anrettiho, Michael, po 13 závodech sezony 1993 odešel z královny motorsportu. 26. září 1993 se Häkkinen poprvé usadil během závodního víkendu do monopostu McLarenu. A nevedl si vůbec špatně. V kvalifikaci dokonce porazil i týmového kolegu a legendu sportu, Ayrtona Sennu. Závod ale Fin nedojel, když se vyboural v průběhu velké ceny.

V 15. kole této sezony přišel pro tehdy 25letého závodníka zlomový moment kariéry. V Japonsku si totiž dojel pro první pódium ve své kariéře. Třetím místem si nakonec zajistil jediné body v roce. Poslední závod, konaný v Austrálii, totiž také nedokončil.

I tak si vysloužil 3letý kontrakt u McLarenu, přičemž svou kvalitu potvrdil hned v prvním roce této „tříletky“. S 28 body a hned 6 pódiovými umístěními skončil Häkkinen na celkově čtvrtém místě v Poháru jednotlivců. Rok, který zatřásl formulí 1 díky smrti Ayrtona Senny v Imole, přinesl Finovi velmi pěkné body a solidní pozici na startovním roštu mezi jezdci.

Celkem 6 pódií pak „Létající Fin“ nasbíral ve dvou dalších sezonách dohromady. Ročník 1995 byl jeho nejslabší v celé kariéře. Na jeden závod musel být dokonce Häkkinen zaskočen Janem Magnussenem (otcem bývalého pilota Kevina Magnussena – pozn. red.), když mu musel být vyoperován zánět slepého střeva.

V závěrečném víkendu sezony, konaném v australském Adelaide, dokonce Häkkinen stál téměř tváří v tvář smrti. V zatáčce Brewery, která byla na okruhu tou nejrychlejší, nezvládl uřídit své auto a v rychlosti blížící se 200 kilometrům za hodinu narazil do bariéry. Fraktura na lebce, vnitřní krvácení a dokonce i zablokované dýchací cesty. Pouze díky skvělému zákroku lékařů na trati a v Královské nemocnici v Adelaide Fin hrůzostrašnou nehodu přežil.

V nemocnici nakonec strávil pilot McLarenu kolem dvou měsíců, než byl propuštěn a mohl se opět vrátit do monopostu F1, kde ho to nejlepší mělo stále teprve čekat. Häkkinen se ještě odvděčil doktorům a sestřičkám v Adelaide, když jim věnoval nespecifikovanou sumu peněz na postavení helipadu.

Od roku 1996 byla jezdecká dvojice McLarenu kompaktní, když Häkkinena doplnil ve druhém monopostu David Coulthard. Finovi se v tomto roce povedla hlavně druhá polovina, když v posledních 7 závodech posbíral čtyři třetí a jedno čtvrté místo. Ostatní dva okruhy přinesly odstoupení finského pilota.

V roce 1997 se po 16 pódiích konečně Fin radoval z výhry. V Jerezu si v rámci VC Evropy 1997 dojel Häkkinen pro to nejlepší možné zakončení sezony. Závod to byl dobrý pro celý tým, když David Coulthard skončil druhý a McLaren tak zaznamenal tzv. double.

Rok 1998 je bez jakýchkoli debat rokem Miky Häkkinena. 8 vítězství, 11 pódií a 100 bodů v Poháru jezdců. Hned z prvních 6 závodů protnul Seveřan cílovou pásku jako vítěz celkem čtyřikrát, k tomu přidal ještě druhé místo a vybudoval si solidní náskok v šampionátu. Ač naháněn Michaelem Schumacherem, pilot britské stáje si pohlídal všechny možné komplikace a slavil tak svůj první titul mistra světa F1.

O rok později to bylo drama do poslední chvíle. Häkkinen totiž až výhrou v závěrečné VC Japonska přeskočil jezdce Ferrari Eddieho Irvina, který tak přišel o svou šanci na mistrovský titul. Fin si ve své druhé sezoně po sobě připsal druhý mistrovský titul spolu s 5 výhrami, 10 pódii a 76 mistrovskými body.

Na přelomu tisíciletí ještě dokázal již velmi zkušený Häkkinen bojovat o titul, nestačil ale na závěrečný nápor Michaela Schumachera, který ovládl poslední čtyři závody roku a připsal si svůj tehdy třetí titul. Po VC Maďarska sice ještě Fin vedl průběžné pořadí, pak už ale dominoval dnes sedminásobný mistr světa.

Poslední sezona tehdy již 32letého závodníka přinesla hodně smůly na monopost McLarenu. Hned šestkrát nedokončení, k tomu se ve Francii přidalo také odstoupení ze závodu před samotným startem kvůli problému s převodovkou.

I tak v sezoně, ve které si tři závody zkusil i Čech Tomáš Enge, dokázal Häkkinen posbírat dvě výhry, než oznámil, že si na konci sezony dává od královny motorsportu pauzu. V říjnu 2002 se pauza změnila na definitivní konec. Po kariéře se Fin věnoval nejen dalšímu závodění, například ve finské rallye nebo v seriálu DTM, ale zkusil si také komentování.

Oficiální konec závodní kariéry oznámil Mika Häkkinen v listopadu 2008. Párkrát ho pak ještě bylo možné spatřit na závodní dráze, ale byly to již pouze raritní záležitosti. Muž, o kterém se proslýchalo, že díky špatné angličtině nebyl příliš platný při vývoji auta, dokázal, že Finsko umí vychovat velmi kvalitní jezdce.

Zdroj: F1, Mika Häkkinen

Reklama

Mohlo by vás zajímat

Komentáře

  1. Hmm, Hakinen a Salo kamarádi? Neřekl bych, Salo se o Mikovi moc hezky nevyjadřoval, když spolu bojovali na trati, tak to občas bylo přes hranice klasickýhi závodění a i komentátoři si neodpouštěli poznámku, že se ti dva moc nemusí. A v Adelaide 1995 to nebylo o tom, že nezvládl řízeni – měl defekt pneumatiky, což byl důvod jeho nehody.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Oblíbené