Letošní světový šampionát v Kataru byl plný kontroverzí ve spojitosti s časem i místem svého konání, nicméně nikdo nemůže popřít, že historicky se toto MS stalo tím vůbec nejzajímavějším a nejpřekvapivějším, co se z hlediska výsledků jednotlivých zápasů týče. Jedno z těch největších a zároveň nejpříjemnějších překvapení bylo tažení Maroka, které se díky skalpům evropských gigantů dokázalo probojovat až do semifinále, kde narazilo na Francii, a nakonec si zahrálo „pouze“ o bronz proti Chorvatsku.

Jedná se však o největší úspěch v historii týmů z afrického kontinentu, neboť doposud si žádný reprezentační výběr z Afriky semifinále na MS nezahrál a do letošního roku dosáhl maximálně čtvrtfinále (Kamerun 1990, Senegal 2002, Ghana 2010).

Už samotná africká kvalifikace na světový šampionát mohla mnohým výrazně napovědět, že by Maročané nemuseli být mezi světovou elitou národních mužstev do počtu. Výběr v té době ještě pod vedením bosenského trenéra Vahida Halilhodžiće svou kvalifikační skupinu, kde narazil na Guineu, Súdán a Guineu-Bissau, ovládl bez porážky, a navíc bez ztráty jediného bodu s celkovým skóre po šesti zápasech 20:1.

Několik měsíců poté zvládlo Maroko také poslední fázi kvalifikace, když se v dvojutkání o přímý postup na MS utkalo s Demokratickou republikou Kongo. Zatímco první střetnutí hrané v Kinshase skončilo smírem 1:1, v tom druhém Maročané projevili svou kvalitu, zvítězili v poměru 4:1 a oslavili tak druhou po sobě jdoucí účast na MS a celkově v pořadí už šestou (1970, 1986, 1994, 1998, 2018 a 2022).

Paradoxem je, že řada hráčů, která se na postupu velkou měrou podílela, nakonec ani v konečné hráčské nominaci před šampionátem nefigurovala, ať už kvůli zranění nebo z jiných neznámých důvodů.

Mezi těmito hráči byl třeba takový Ayoub El Kaabi, nejlepší marocký střelec v kvalifikaci s pěti brankami, který v minulé sezoně zaznamenal celkem hned osmnáct přesných tref za turecký Hatayspor, nebo také Ryan Mmaee, čtyřgólový kvalifikační střelec a zároveň jeden z tahounů ofenzivy maďarského celku Ferencváros, kde se letos v jedenácti zápasech prosadil hned sedmkrát.

Za zmínku rovněž stojí absence Tarika Tissoudaliho, jehož však do nominace nepustil přetržený zkřížený vaz v koleni, který si přivodil na začátku srpna. Loni v belgické nejvyšší soutěži v dresu Gentu vstřelil jednadvacet gólů a mimo jiné se svými zásahy pomohl národnímu mužstvu v obou již zmiňovaných utkáních s DR Kongo.

V případech prvně dvou jmenovaných hráčů, kteří se v konečné nominaci neobjevili, může mít vliv například změna trenéra, která nastala koncem srpna. Tento krok marockého fotbalového svazu se ukázal na letošním MS jako jeden z klíčových.

Po odvolání kouče Vahida Halilhodžiće začali volat maročtí příznivci pro mnohé překvapivě právě po úspěšně zvládnuté kvalifikaci. Bosenský lodivod měl totiž jisté spory s největší oporou reprezentace Hakimem Ziyechem a také s Noussairem Mazraouim a oba z těchto důvodů odmítali svou zemi reprezentovat.

Prvně jmenovaný dokonce v únoru prohlásil, že končí svou reprezentační kariéru a hodlá se koncentrovat už jen a pouze na klubový fotbal, čemuž předcházelo také prohlášení trenéra Halilhodžíće, že hráče Chelsea považuje za silně nedisciplinovaného.

Krátce nato se tak začaly médii rojit spekulace o možných nástupcích tohoto sedmdesátiletého kouče, protože tlak na jeho osobu začínal v tu dobu stále více a více sílit. Mluvilo se například o jeho možném nástupci trenéru Laurentu Blancovi, který nakonec převzal až v listopadu francouzský Lyon.

Médii rovněž rezonovalo jméno Andrého Villase-Boase, bývalého trenéra Marseille, Chelsea nebo Tottenhamu, ale ani s ním jednání o smlouvě nebyla dotažena. Marocká fotbalová federace neuspěla ani se zkušeným italským kormidelníkem Walterem Mazzarrim. Volba padla nakonec až na domácího kouče, jímž se stal Walid Regragui, jehož dosavadním největším úspěchem v trenérské kariéře byl ligový titul a zároveň také triumf v africké Lize mistrů s marockým celkem Wydad Casablanca a v minulosti už u národního mužstva nějaký čas působil jako jeden z asistentů trenéra.

Jedná se navíc o bývalého fotbalistu, který během své hráčské kariéry působil zejména ve Francii, kde se i narodil, a za reprezentaci Maroka zvládl na pozici pravého obránce odehrát pětačtyřicet utkání. Právě nově angažovaný trenér Regragui je, z mého pohledu, jeden z hlavních strůjců úspěšného prezentování „Lvů z Atlasu“, jak se marockému národnímu výběru přezdívá, na letošním světovém šampionátu.

Před světovým šampionátem sehrál severoafrický výběr generálku ve Spojených arabských emirátech proti Gruzii a zvítězil zde jednoznačně 3:0. Utkání krásně naznačilo, na koho se Maroko bude nejvíce spoléhat a kdo by měl být hlavním tahounem celku Walida Regraguiho.

Už v této generálce střelecky úřadovaly ty největší hvězdy týmu v čele s Hakimem Ziyechem, který se svou reprezentační kariérou po výměně trenéra nakonec „nepraštil“. Vedle něj tvoří útočný trojzubec ještě Youssef En Nesyri a také Sofiane Boufal. Všichni tito tři zmiňovaní se na celkovém vítězství 3:0 proti Gruzii podíleli jednou brankou.

Šest dní na to se Maroko už poprvé představilo na MS, když se mělo postavit Chorvatům a jen opravdu málokdo by v tuto chvíli tvrdil, že si to oba mančafty rozdají o pár týdnů později o bronz. První vzájemné střetnutí ve skupině nabídlo takticky svázanou podívanou s minimem šancí, a tedy bezgólovou remízu.

V dalším utkání v rámci skupinové fáze však Afričané zaskočili Belgii, obhájce bronzu z MS v Rusku. Opět se ukázala poctivá a organizovaná hra směrem dozadu, čemuž Maroko přidalo nadstavbu v podobě několika zajímavých, a hlavně nebezpečných akcí. Na gól z přímého kopu Abdelhamida Sabiriho dokázal v nastavení navázat střídající Zakaria Aboukhlal a bylo zaděláno na senzačním výsledku 2:0.

Do posledního střetnutí ve skupině vstupovali Maročané s vědomím, že svou skupinu mohou v případě vítězství nad Kanadou a remízy Chorvatska s Belgií ovládnout a věřte či ne, ono se to nakonec povedlo.

Hakim Ziyech a Youssef En Nesyri ztrestali v prvním dějství chyby v kanadské defenzivě, a i přes inkasovanou vlastní branku stopera Nayefa Aguerda zápas nakonec dotáhli k vítězství 2:1, což znamenalo celkovou první příčku ve skupině.

Uplynulo pět dní od posledního vítězství s Kanadou a Maroko muselo v osmifinálovém boji čelit Španělům. Regraguiho svěřence čekal nesmírně fyzicky a psychicky náročný duel, kdy velkou většinu času museli běhat bez míče a neustále posouvat svůj obranný blok, ale nakonec zvládli odolat po celých devadesát minut, a i následné prodloužení, aniž by Španělé nějak výrazně zahrozili s výjimkou té poslední velké šance v samotném nastavení.

V penaltové loterii byli pak Maročané šťastnější a za hrdinu byl gólman Yassine Bounou, který neinkasoval jednou ze tří penaltových pokusů. Mnozí si jistě rádi připomenou penaltové zakončení na začátku čtvrté série ve stylu Antonína Panenky Achrafa Hakimiho, čímž definitivně poslal Maroko do čtvrtfinále.

Jak už jsem zmínil v úvodu, Maroko se stalo historicky čtvrtým africkým výběrem, který se na MS probojoval do čtvrtfinále. Tam „Lvy z Atlasu“ čekalo Portugalsko v čele s hladovým Cristianem Ronaldem.

Velká většina té nejširší fotbalové veřejnosti očekávala, že tahle marocká pohádka ve čtvrtfinále skončí, čemuž nahrávalo také vysoké osmifinálové vítězství 6:1 proti Švýcarsku, kdy byli Portugalci takřka k nezastavení. Od prvních minut v zápase platilo přesně to, čeho jsme mohli být svědky v minulém klání Maroka se Španělskem.

Pevný obranný blok celého mužstva, který čekal na protiútoky a v některých pasážích se dokázal solidně vykombinovat z vysokého presinku Portugalců. Za bojovnost a trpělivost byli Maročané náležitě odměněni.

Do poločasu se podařilo skórovat hlavou En Nesyrimu po neuvěřitelném výskoku do výšky 2,78 metrů a toto vedení ani po příchodu na trávník Cristiana Ronalda Maročané nepustili a statečně opět odolali. Jednalo se navíc o čtvrtý zápas z pěti, kdy udrželi čisté konto, přičemž defacto pokaždé šlo o celky s obrovskou individuální kvalitou.

V semifinále už Maroko proti Francii narazilo. Soupeř šel už po pěti minutách do vedení a hru tak musel tým Walida Regraguiho otevřít, a i přes řadu vytvořených zajímavých příležitostí utkání nakonec nezdramatizoval a v druhém dějství ještě jednou gólově kapituloval.

Velké množství marockých příznivců si následně po utkání neodepřelo slzy, neboť k dosažení finále byli blízko více než kdykoli jindy a jakýkoli jiný celek z afrického kontinentu. Teď Maroko čekalo klání o bronz s Chorvaty, kteří v semifinále neuspěli s pozdějšími vítězi z Argentiny.

Do zápasu o třetí místo s Chorvatskem vstoupilo Maroko obdobně jako proti Francii. V první desetiminutovce přišel první inkasovaný gól, na který však dokázali „Lvi z Atlasu“ velmi rychle zareagovat po trefě stopera Dariho.

V závěru poločasu však přišla druhá inkasovaná branka a ve druhém dějství další zdravotní trable některých hráčů. K vyrovnaní se Maročané bohužel nezmohli, ale i tak zakončili letošní světový šampionát na parádním čtvrtém místě, což je (jak už bylo několikrát uvedeno) historický úspěch afrického fotbalu na mezinárodní úrovni.

Zdroj: Livesport, Eurofotbal, FIFA