Spojte se s námi

Reprezentace

„Fotbal není záležitostí života a smrti. Je mnohem důležitější,“ aneb 50 let od momentu, kdy fotbalové utkání rozpoutalo válku

Zveřejněno

dne

Často se používá rčení, že politika do sportu nepatří. Proto se dnes trestají politická gesta ze strany fanoušků či hráčů. Přesto se někdy stále používají a fotbal a politika k sobě zkrátka nemají daleko. Od obojího pak není dlouhá cesta směrem k vlastenectví či nacionalismu, od čehož poté není daleko k válce. Toho je příkladem i tzv. Stohodinová válka z roku 1969.

Zdroj: remezcla.com

Psal se rok 1969. Probíhala kvalifikace na Mistrovství světa, které se konalo následující rok v Mexiku. Jenže kvalifikační boje v oblasti Severní, Střední Ameriky a Karibiku sloučily do vzájemného souboje dvě země, mezi nimiž nepanovaly zrovna přátelské vztahy – Honduras a Salvador. Už před vzájemnými zápasy se čekalo, že budou problémy, a to z mnoha různých důvodů. To se také potvrdilo, když nakonec došlo k ozbrojenému konfliktu. Abychom však pochopili důvod konfliktu a jeho vyhrocení, musíme se podívat na kontext a příčiny, jelikož fotbal v tomto případě byl pouze katalyzátorem a vyvrcholením sporů. Rozhodně nebyl tím hlavním důvodem, proč se válka vedla.

Proč mezi sebou tyto země vlastně měly nedobré vztahy? Honduras má přibližně pětkrát větší území než Salvador, navíc je mnohem méně osídlen a v 60. letech minulého století měl dokonce téměř jen poloviční počet obyvatel oproti Salvadoru. Salvador tak trpěl nedostatkem volné půdy, zatímco v Hondurasu volné půdy bylo hodně a většina se nevyužívala. Takto to však bylo od začátku 20. století a není tak divu, že Salvadořané nelegálně migrovali do Hondurasu. Především pak do pohraničních oblastí, kde si zabírali nikým nevlastněnou půdu, často ilegálním způsobem.

Dospělo to do takové fáze, že v roce 1969, v němž později vypukla válka, bylo v Hondurasu okolo půl milionů migrantů ze Salvadoru a tvořili téměř 20 % rolnické populace v zemi. To samozřejmě způsobovalo národnostní spory o pohraniční území a také značnou dávku napětí mezi oběma národy. Honduraská vláda se pokusila situaci vyřešit pozemkovou reformou a zestátněním pozemků. Poté ji rozdala vlastním obyvatelům a Salvadořané museli své pozemky opustit, i v případě, že za ně zaplatili. Jak už to v takových případech bývá, nucené vystěhovávání provázely násilnosti a všelijaké negativní incidenty, které v Salvadoru vyvolaly odpor nejen vlády, ale také veřejnosti. Situace se tak vyostřila.

Po návratu z Hondurasu do své vlasti tak Salvadořané říkali své příběhy o násilném vyhánění a nespravedlnostech, kterých se vůči nim Honduras dopustil. To vše samozřejmě zaplavilo salvadorská média a nepsalo se o ničem jiném. Salvador si poté začal klást nároky na půdu, jíž obývali právě vyhnaní Salvadořané. Hrozila válka a tu rozpoutala právě fotbalová klání.

Zdroj: twimg.com

Nyní ale zpět k fotbalu. Jak Honduras, tak i Salvador, dokázaly ze svých kvalifikačních skupin postoupit z prvních míst a v druhé fázi kvalifikace je čekalo vzájemné dvojutkání. První ze zápasů se hrál 8. června 1969 v Hondurasu. Ještě den před utkáním byli hráči Salvadoru ubytovaní v hlavním městě svého soupeře a příliš se do dne, kdy se odehrál první z duelů, nevyspali. Fanoušci Hondurasu jim házeli kamení do oken, odpalovali petardy, troubili svými auty, křičeli urážlivé slogany. Zkrátka celou noc dělali vše proto, aby se soupeřovi hráči nevyspali. To se jim zřejmě také podařilo, jelikož Honduras zvítězil nad Salvadorem 1:0 a do druhého utkání mohl jít s chladnou hlavou.

Jenže Salvadořané nesli prohru těžce. Koneckonců šlo o národní hrdost v souboji států, které se neměly v lásce. Porážku neunesla například teprve osmnáctiletá Amelia Bolaños, která si v živém přenosu televizního vysílání prostřelila srdce otcovou pistolí. To samozřejmě nenávist a nacionalistickou vášeň akorát posílilo. Navíc pohřeb Amelie byl vysílán v televizi, v čele pohřebního průvodu šla se salvadorskou vlajkou vojenská čestná stráž a dokonce i prezident s vládními představiteli. Z nacionalismu bylo vytěženo maximum a při odvetném utkání se dala očekávat těžká odplata a k té také došlo.

Když pak v noci ze 14. na 15. června 1969 dorazili Hondurasané na odvetu do Salvadoru, čekalo je peklo. Nepokoje dokonce vedl generál salvadorské armády Jose Alberto Medrano. Došlo opět k rozbíjení hotelových oken, jenže to byl pouze začátek. Dovnitř Salvadořané totiž házeli vajíčka, mrtvé krysy a celkově zkažené maso spolu s rozkládajícími se těly různých zvířat. Hráči tak museli najít dočasný azyl na velvyslanectví své země.

Před utkáním dokonce pořadatelé a organizátoři utkání zapálili před očima hráčů i fanoušků honduraskou vlajku, na jejíž místo pověsili špinavý hadr. Na stadionu navíc nechyběly automatické zbraně. Salvador navíc zvítězil, když svého soupeře přejel 3:0. Nelze se moc divit, že vyděšení fanoušci Hondurasu po utkání ihned utíkali k hranicím státu. „Měli jsme zatracené štěstí, že jsme prohráli. Kdybychom nějakým zázrakem vyhráli, hráči by nepřežili,“ komentoval výsledek utkání trenér hostujícího Hondurasu.

Po odvetném utkání musely být stovky lidí hospitalizovány v nemocnicích a několik lidí bylo zabito. Následně byla uzavřena hranice mezi oběma státy. Díky tomu, že na utkání to bylo 1:1, se však musel hrát třetí zápas. Ten se odehrál na neutrální půdě – 26. června 1969 v Mexiku.

Zdroj: twimg.com

Na neutrální půdě se muselo utkání odehrát především kvůli bezpečnostním důvodům. V obou zemích totiž probíhaly národnostní nepokoje. Zapalovaly se obchody cizinců, oba tábory vedly kampaně plné nenávisti, pomluv a urážek. Prezident Salvadoru dokonce měl proslov k trenérovi národního týmu: „Musíte bránit národní barvy, protože tento zápas bude za naši národní důstojnost,“ upozorňoval prezident, že nejde jen o fotbal. V den utkání navíc salvadorská vláda obvinila Honduras z genocidy salvadorských přistěhovalců.

Zápas se rozhodně neodehrál v důstojných podmínkách. Stadion byl rozdělen tak, že na jedné straně byli fanoušci Hondurasu, na druhé straně fanoušci Salvadoru. Prostor mezi nimi střežilo na 5 tisíc mexických policistů s obušky. Utkání pak skončilo výhrou Salvadoru, který po prodloužení zvítězil 3:2, díky čemuž se dostal do třetí fáze kvalifikace. V té narazil na Haiti, přes které se nakonec dokázal kvalifikovat na finální turnaj.

Jenže postup pro Salvador nebyl dost. Třetím utkáním nenávist a ani nepokoje neskončily. Hned po zápase oba celky přerušily veškeré styky. Jak to nakonec dopadlo? Tak, že se 14. července, tedy o necelé tři týdny později, nad Hondurasem objevila salvadorská vojenská letadla. To znamenalo vypuknutí opravdové a té pravé války.

Zdroj: hondurasisgreat.org

V konfliktu měl zpočátku navrch Salvador. Byl lépe vyzbrojený. Jenže Hondurasu se povedly letecké nálety na salvadorské elektrárny a ropné rafinerie. Oběma stranám pak začala brzy docházet munice a tak 18. července, přibližně 100 hodin od zahájení války, byla zastavena palba. Další dva dny se realizovala dohoda o ukončení války. K uzavření oficiálního míru došlo o 11 let později.

Během války byly ztráty na obou stranách. Na straně Salvadoru zemřelo okolo 900 lidí, většinou šlo o civilisty. Více než 300 tisíc Salvadorců bylo vyhnáno ze svých domovů v Hondurasu. Na straně Hondurasu padlo zhruba 250 vojáků a přes 2000 civilistů. Celkově se odhad zemřelých pohybuje v rozmezí 2-6 tisíc. Boje probíhaly převážně právě v Hondurasu, takže spousta lidí přišlo o střechu nad hlavou. Oficiální hranice mezi oběma státy nebyla doposud přesně určena a vymezena.

Salvadorští migranti, jež přežily deportace do koncentračních táborů, se tak mohli vrátit do své rodné země. Koncentrační tábory mimojiné často bývaly budovány na stadionech. Po návratu do vlasti se ale tito migranti nedočkali žádného přivítání. Naopak skončili povětšinou v extrémní chudobě. Tento problém se týkal zhruba 60 – 130 tisíc lidí. Protože Salvador tyto problémy nedokázal vyřešit, v letech 1979 – 1992 zde probíhala občanská válka, v níž zemřelo přes 75 000 lidí.

Až doposud mezi oběma státy jsou velmi napjaté a křehké vztahy. V Hondurasu však nadále žije spousta Salvadorců, kteří během občanské války utekly ze země. Od dob války se oba celky ve fotbalovém utkání již několikrát setkaly a k dalším větším konfliktům nedošlo. Doufejme, že se to v budoucnosti nezmění a vše nadále bude probíhat bez větších komplikací.

Reklama
Klikněte pro komentář

Zanechte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Reprezentace

Premiérová nominace do národního týmu ve 49 letech. Na Britských Panenských ostrovech našli instalatéra z Ipswiche

Zveřejněno

dne

Trochu bizardní ale zajímavý příběh napsal devětačtyřicetiletý Martin Smith, který byl z lavičky na charitativním zápase “zaskautován” reprezentačním týmem Britských Panenských ostrovů a vyrazil na premiérový sraz.

Smith se zúčastnil jako náhradní brankář jistého charitativního zápasu, dokonce jej celý proseděl na lavičce náhradníků, přesto zaujal reprezentační šéfy. Splňoval totiž dvě zásadní podmínky – je to Brit a jistou dobu na ostrovech žil. 

Britské Panenské ostrovy jsou zámořské území Velké Británie a jejich obyvatelé jsou považováni za britské občany. Každý, kdo vlastní britský pas, může za ně nastoupit. Samozřejmě za předpokladu, že splňuje podmínky pobytu na ostrovech

Týden před úvodním březnovým duelem mi zavolal reprezentační trenér, že jeden z anglických gólmanů, který pravidelně létá na srazy týmu Britských Panenských ostrovů, si zlomil rameno a zeptal se mě, jestli bych měl zájem plnit roli náhradního brankáře. Okamžitě jsem řekl, že do toho jdu,dodal novopečený reprezentant.

Do utkání Ligy národů CONCACAF proti Bonaire (1:2) a souostroví Turks a Caicos (2:2) nezasáhla, ale i tak má příběh a zážitků na celý zbytek života. I kdyby nastoupil, nebyl by nejstarším reprezentantem – Libérijec George Weah byl na hřišti ve věku 51 let a 345 dní.

Pokračovat ve čtení

Reprezentace

Bratři Zíkovi o české reprezentaci a porovnání Messiho s Ronaldem

Zveřejněno

dne

Jak vnímají prostředí české fotbalové reprezentace? Kdo je světovou fotbalovou jedničkou? Messi nebo Ronaldo? Kdo je ten třetí? A kdo může jednou patřit mezi nejlepší hráče světa z české reprezentace? Exkluzivně pro RUIK Football nám odpovídala bratrská dvojice David a Filip Zíkovi.

zdroj: Global sports

Jak vnímáte českou fotbalovou reprezentaci? 

Podle informací, které máme od hráčů, tak je v kabině velmi pozitivní posun, a to především co se týče atmosféry. Pohledem kluků se jedná o vývoj v pozitivním slova smyslu.

Reprezentace vždycky byla o atmosféře, o tom, aby hráči na reprezentační srazy jezdili s chutí reprezentovat naši zemi, ale současně se těšili na dobrou českou partu, na to vidět se se svými kolegy a kamarády z jiných klubů z tuzemska i zahraničí.

Ať jsme měli mimořádnou generaci kolem hráčů jako Pavel Nedvěd, Karel Poborský, Petr Čech nebo Tomáš Rosický anebo nyní kolem hráčů jako Patrik Schick, Jakub Jankto a další, tak během reprezentačních srazů není logicky velký časový prostor, srazy jsou napěchované mezi náročný program klubových soutěží. Čas je omezený a jde především o vytvoření dobré atmosféry, dobrého týmové ducha, což dělá na hřišti v dresu reprezentace hrozně moc.

Kluci si nyní chválí pozitivní atmosféru. Věříme, že pro celé Česko to bude jenom lepší a z pozice fanoušků českého fotbalu věříme, že se blýská na lepší časy.

Kdo je lepší? Cristiano Ronaldo nebo Messi?

Filip: „U mě určitě Ronaldo, ikdyž dříve jsem měl raději Messiho, protože jsem se narodil v Argentině, tak se to logicky nabízelo, ale Ronaldo potvrzuje obrovskou univerzálnost. Mě se u něj líbí, že umí i dobře bránit, když je potřeba, je silný ve hře hlavou. Líbí se mi, že je více univerzální.“

David: „Ronaldo! Bez debat. Co je potřebné ještě zmínit, tak Ronaldo se prosadil v Anglii, Španělsku a také nyní v Itálii, ale u Messiho nevíme, jak by byl úspěšný v jiném týmu, popř. v jiné fotbalové zemi, kultuře. Takže mě chybí tohle srovnání, ale i co se týče reprezentace, tak Leo s reprezentací oproti Ronaldovi nemá v tomto srovnání žádný větší úspěch, prohrál finále MS i Copa America, což nároční argentinští fanoušci dodnes těžce nesou. Cristiano je podle mě prostě komplexnější a dozrál do pozice lídra na hřišti i mimo něj.“

A kdo je ten třetí?

David: „Já bych s trochou nadsázky řekl Benjamin Tetteh, ale samozřejmě v našem lokálním měřítku české ligy. Nicméně Benjimu velmi věříme, že může udělat velkou kariéru, pokud využije svůj velký potenciál. V měřítku celosvětovém jednoznačně Mbappé, při svém věku a při své kvalitě, klobouk dolů.“

Filip: „jednoznačně Mbappé. Ten se mi líbí a celkově jeho vystupování a chování je velmi profesionální a sympatické.“

A kdo z českých fotbalistů se Vám líbí nejvíce?

Filip: „Mně se hodně líbí Kuba Jankto, myslím si, že je to hráč, který v následujících letech půjde ještě výrazně nahoru.“

David: „Určitě Kuba Jankto. Nicméně hodně věřím nastupující generaci, úspěšným reprezentacím do sedmnácti a devatenácti let, kterým budeme brzy držet palce na blížících se Mistrovstvích Evropy jejich kategorií. Jsem optimista a věřím, že se alespoň jeden z výběrů bude radovat z výrazného úspěchu.“

Pokračovat ve čtení

Reprezentace

Ve věku 96 let zemřel nejstarší žijící reprezentant Anglie

Zveřejněno

dne

V pátek skonal nejstarší žijící anglický fotbalový reprezentant Ivor Broadis. Informoval o tom jeden z jeho někdejších klubů Newcastle United, kde hrál v letech 1953 až 1955.

Zdroj: nufc.co.uk

Kromě dresu Magpies hájil i barvy týmů Carlisle United, AFC Sunderland, Manchester City a Queen of the South.

Za Anglii nastoupil ve čtrnácti mezistátních zápasech a zaznamenal v nich osm branek, včetně dvou tref do sítě Belgie při remíze 4:4 na MS 1954 ve Švýcarsku.

“Jedna z mých nejlepších vzpomínek se spojuje s účastí na světovém šampionátu. Byl to můj vrchol,” zavzpomínal si Broad během loňského MS v Rusku.

Pokračovat ve čtení
Reklama

Ruik Football Talk

Reklama

Oblíbené

RUIK © 2017-2019