Fotbal není záležitostí života a smrti. Je mnohem důležitější, aneb 50 let od momentu, kdy fotbalové utkání rozpoutalo válku

Často se používá rčení, že politika do sportu nepatří. Proto se dnes trestají politická gesta ze strany fanoušků či hráčů. Přesto se někdy stále používají a fotbal a politika k sobě zkrátka nemají daleko. Od obojího pak není dlouhá cesta směrem k vlastenectví či nacionalismu, od čehož poté není daleko k válce. Toho je příkladem i tzv. Stohodinová válka z roku 1969.

Psal se rok 1969. Probíhala kvalifikace na Mistrovství světa, které se konalo následující rok v Mexiku. Jenže kvalifikační boje v oblasti Severní, Střední Ameriky a Karibiku sloučily do vzájemného souboje dvě země, mezi nimiž nepanovaly zrovna přátelské vztahy – Honduras a Salvador. Už před vzájemnými zápasy se čekalo, že budou problémy, a to z mnoha různých důvodů. To se také potvrdilo, když nakonec došlo k ozbrojenému konfliktu. Abychom však pochopili důvod konfliktu a jeho vyhrocení, musíme se podívat na kontext a příčiny, jelikož fotbal v tomto případě byl pouze katalyzátorem a vyvrcholením sporů. Rozhodně nebyl tím hlavním důvodem, proč se válka vedla.

Proč mezi sebou tyto země vlastně měly nedobré vztahy? Honduras má přibližně pětkrát větší území než Salvador, navíc je mnohem méně osídlen a v 60. letech minulého století měl dokonce téměř jen poloviční počet obyvatel oproti Salvadoru. Salvador tak trpěl nedostatkem volné půdy, zatímco v Hondurasu volné půdy bylo hodně a většina se nevyužívala. Takto to však bylo od začátku 20. století a není tak divu, že Salvadořané nelegálně migrovali do Hondurasu. Především pak do pohraničních oblastí, kde si zabírali nikým nevlastněnou půdu, často ilegálním způsobem.

Dospělo to do takové fáze, že v roce 1969, v němž později vypukla válka, bylo v Hondurasu okolo půl milionů migrantů ze Salvadoru a tvořili téměř 20 % rolnické populace v zemi. To samozřejmě způsobovalo národnostní spory o pohraniční území a také značnou dávku napětí mezi oběma národy. Honduraská vláda se pokusila situaci vyřešit pozemkovou reformou a zestátněním pozemků. Poté ji rozdala vlastním obyvatelům a Salvadořané museli své pozemky opustit, i v případě, že za ně zaplatili. Jak už to v takových případech bývá, nucené vystěhovávání provázely násilnosti a všelijaké negativní incidenty, které v Salvadoru vyvolaly odpor nejen vlády, ale také veřejnosti. Situace se tak vyostřila.

Po návratu z Hondurasu do své vlasti tak Salvadořané říkali své příběhy o násilném vyhánění a nespravedlnostech, kterých se vůči nim Honduras dopustil. To vše samozřejmě zaplavilo salvadorská média a nepsalo se o ničem jiném. Salvador si poté začal klást nároky na půdu, jíž obývali právě vyhnaní Salvadořané. Hrozila válka a tu rozpoutala právě fotbalová klání.

Nyní ale zpět k fotbalu. Jak Honduras, tak i Salvador, dokázaly ze svých kvalifikačních skupin postoupit z prvních míst a v druhé fázi kvalifikace je čekalo vzájemné dvojutkání. První ze zápasů se hrál 8. června 1969 v Hondurasu. Ještě den před utkáním byli hráči Salvadoru ubytovaní v hlavním městě svého soupeře a příliš se do dne, kdy se odehrál první z duelů, nevyspali. Fanoušci Hondurasu jim házeli kamení do oken, odpalovali petardy, troubili svými auty, křičeli urážlivé slogany. Zkrátka celou noc dělali vše proto, aby se soupeřovi hráči nevyspali. To se jim zřejmě také podařilo, jelikož Honduras zvítězil nad Salvadorem 1:0 a do druhého utkání mohl jít s chladnou hlavou.

Jenže Salvadořané nesli prohru těžce. Koneckonců šlo o národní hrdost v souboji států, které se neměly v lásce. Porážku neunesla například teprve osmnáctiletá Amelia Bolaños, která si v živém přenosu televizního vysílání prostřelila srdce otcovou pistolí. To samozřejmě nenávist a nacionalistickou vášeň akorát posílilo. Navíc pohřeb Amelie byl vysílán v televizi, v čele pohřebního průvodu šla se salvadorskou vlajkou vojenská čestná stráž a dokonce i prezident s vládními představiteli. Z nacionalismu bylo vytěženo maximum a při odvetném utkání se dala očekávat těžká odplata a k té také došlo.

Když pak v noci ze 14. na 15. června 1969 dorazili Hondurasané na odvetu do Salvadoru, čekalo je peklo. Nepokoje dokonce vedl generál salvadorské armády Jose Alberto Medrano. Došlo opět k rozbíjení hotelových oken, jenže to byl pouze začátek. Dovnitř Salvadořané totiž házeli vajíčka, mrtvé krysy a celkově zkažené maso spolu s rozkládajícími se těly různých zvířat. Hráči tak museli najít dočasný azyl na velvyslanectví své země.

Před utkáním dokonce pořadatelé a organizátoři utkání zapálili před očima hráčů i fanoušků honduraskou vlajku, na jejíž místo pověsili špinavý hadr. Na stadionu navíc nechyběly automatické zbraně. Salvador navíc zvítězil, když svého soupeře přejel 3:0. Nelze se moc divit, že vyděšení fanoušci Hondurasu po utkání ihned utíkali k hranicím státu. „Měli jsme zatracené štěstí, že jsme prohráli. Kdybychom nějakým zázrakem vyhráli, hráči by nepřežili,“ komentoval výsledek utkání trenér hostujícího Hondurasu.

Po odvetném utkání musely být stovky lidí hospitalizovány v nemocnicích a několik lidí bylo zabito. Následně byla uzavřena hranice mezi oběma státy. Díky tomu, že na utkání to bylo 1:1, se však musel hrát třetí zápas. Ten se odehrál na neutrální půdě – 26. června 1969 v Mexiku.

Na neutrální půdě se muselo utkání odehrát především kvůli bezpečnostním důvodům. V obou zemích totiž probíhaly národnostní nepokoje. Zapalovaly se obchody cizinců, oba tábory vedly kampaně plné nenávisti, pomluv a urážek. Prezident Salvadoru dokonce měl proslov k trenérovi národního týmu: „Musíte bránit národní barvy, protože tento zápas bude za naši národní důstojnost,“ upozorňoval prezident, že nejde jen o fotbal. V den utkání navíc salvadorská vláda obvinila Honduras z genocidy salvadorských přistěhovalců.

Zápas se rozhodně neodehrál v důstojných podmínkách. Stadion byl rozdělen tak, že na jedné straně byli fanoušci Hondurasu, na druhé straně fanoušci Salvadoru. Prostor mezi nimi střežilo na 5 tisíc mexických policistů s obušky. Utkání pak skončilo výhrou Salvadoru, který po prodloužení zvítězil 3:2, díky čemuž se dostal do třetí fáze kvalifikace. V té narazil na Haiti, přes které se nakonec dokázal kvalifikovat na finální turnaj.

Jenže postup pro Salvador nebyl dost. Třetím utkáním nenávist a ani nepokoje neskončily. Hned po zápase oba celky přerušily veškeré styky. Jak to nakonec dopadlo? Tak, že se 14. července, tedy o necelé tři týdny později, nad Hondurasem objevila salvadorská vojenská letadla. To znamenalo vypuknutí opravdové a té pravé války.

V konfliktu měl zpočátku navrch Salvador. Byl lépe vyzbrojený. Jenže Hondurasu se povedly letecké nálety na salvadorské elektrárny a ropné rafinerie. Oběma stranám pak začala brzy docházet munice a tak 18. července, přibližně 100 hodin od zahájení války, byla zastavena palba. Další dva dny se realizovala dohoda o ukončení války. K uzavření oficiálního míru došlo o 11 let později.

Během války byly ztráty na obou stranách. Na straně Salvadoru zemřelo okolo 900 lidí, většinou šlo o civilisty. Více než 300 tisíc Salvadorců bylo vyhnáno ze svých domovů v Hondurasu. Na straně Hondurasu padlo zhruba 250 vojáků a přes 2000 civilistů. Celkově se odhad zemřelých pohybuje v rozmezí 2-6 tisíc. Boje probíhaly převážně právě v Hondurasu, takže spousta lidí přišlo o střechu nad hlavou. Oficiální hranice mezi oběma státy nebyla doposud přesně určena a vymezena.

Salvadorští migranti, jež přežily deportace do koncentračních táborů, se tak mohli vrátit do své rodné země. Koncentrační tábory mimojiné často bývaly budovány na stadionech. Po návratu do vlasti se ale tito migranti nedočkali žádného přivítání. Naopak skončili povětšinou v extrémní chudobě. Tento problém se týkal zhruba 60 – 130 tisíc lidí. Protože Salvador tyto problémy nedokázal vyřešit, v letech 1979 – 1992 zde probíhala občanská válka, v níž zemřelo přes 75 000 lidí.

Až doposud mezi oběma státy jsou velmi napjaté a křehké vztahy. V Hondurasu však nadále žije spousta Salvadorců, kteří během občanské války utekly ze země. Od dob války se oba celky ve fotbalovém utkání již několikrát setkaly a k dalším větším konfliktům nedošlo. Doufejme, že se to v budoucnosti nezmění a vše nadále bude probíhat bez větších komplikací.