Spojte se s námi

Reprezentace

„Fotbal není záležitostí života a smrti. Je mnohem důležitější,“ aneb 50 let od momentu, kdy fotbalové utkání rozpoutalo válku

Zveřejněno

dne

Často se používá rčení, že politika do sportu nepatří. Proto se dnes trestají politická gesta ze strany fanoušků či hráčů. Přesto se někdy stále používají a fotbal a politika k sobě zkrátka nemají daleko. Od obojího pak není dlouhá cesta směrem k vlastenectví či nacionalismu, od čehož poté není daleko k válce. Toho je příkladem i tzv. Stohodinová válka z roku 1969.

Zdroj: remezcla.com

Psal se rok 1969. Probíhala kvalifikace na Mistrovství světa, které se konalo následující rok v Mexiku. Jenže kvalifikační boje v oblasti Severní, Střední Ameriky a Karibiku sloučily do vzájemného souboje dvě země, mezi nimiž nepanovaly zrovna přátelské vztahy – Honduras a Salvador. Už před vzájemnými zápasy se čekalo, že budou problémy, a to z mnoha různých důvodů. To se také potvrdilo, když nakonec došlo k ozbrojenému konfliktu. Abychom však pochopili důvod konfliktu a jeho vyhrocení, musíme se podívat na kontext a příčiny, jelikož fotbal v tomto případě byl pouze katalyzátorem a vyvrcholením sporů. Rozhodně nebyl tím hlavním důvodem, proč se válka vedla.

Proč mezi sebou tyto země vlastně měly nedobré vztahy? Honduras má přibližně pětkrát větší území než Salvador, navíc je mnohem méně osídlen a v 60. letech minulého století měl dokonce téměř jen poloviční počet obyvatel oproti Salvadoru. Salvador tak trpěl nedostatkem volné půdy, zatímco v Hondurasu volné půdy bylo hodně a většina se nevyužívala. Takto to však bylo od začátku 20. století a není tak divu, že Salvadořané nelegálně migrovali do Hondurasu. Především pak do pohraničních oblastí, kde si zabírali nikým nevlastněnou půdu, často ilegálním způsobem.

Dospělo to do takové fáze, že v roce 1969, v němž později vypukla válka, bylo v Hondurasu okolo půl milionů migrantů ze Salvadoru a tvořili téměř 20 % rolnické populace v zemi. To samozřejmě způsobovalo národnostní spory o pohraniční území a také značnou dávku napětí mezi oběma národy. Honduraská vláda se pokusila situaci vyřešit pozemkovou reformou a zestátněním pozemků. Poté ji rozdala vlastním obyvatelům a Salvadořané museli své pozemky opustit, i v případě, že za ně zaplatili. Jak už to v takových případech bývá, nucené vystěhovávání provázely násilnosti a všelijaké negativní incidenty, které v Salvadoru vyvolaly odpor nejen vlády, ale také veřejnosti. Situace se tak vyostřila.

Po návratu z Hondurasu do své vlasti tak Salvadořané říkali své příběhy o násilném vyhánění a nespravedlnostech, kterých se vůči nim Honduras dopustil. To vše samozřejmě zaplavilo salvadorská média a nepsalo se o ničem jiném. Salvador si poté začal klást nároky na půdu, jíž obývali právě vyhnaní Salvadořané. Hrozila válka a tu rozpoutala právě fotbalová klání.

Zdroj: twimg.com

Nyní ale zpět k fotbalu. Jak Honduras, tak i Salvador, dokázaly ze svých kvalifikačních skupin postoupit z prvních míst a v druhé fázi kvalifikace je čekalo vzájemné dvojutkání. První ze zápasů se hrál 8. června 1969 v Hondurasu. Ještě den před utkáním byli hráči Salvadoru ubytovaní v hlavním městě svého soupeře a příliš se do dne, kdy se odehrál první z duelů, nevyspali. Fanoušci Hondurasu jim házeli kamení do oken, odpalovali petardy, troubili svými auty, křičeli urážlivé slogany. Zkrátka celou noc dělali vše proto, aby se soupeřovi hráči nevyspali. To se jim zřejmě také podařilo, jelikož Honduras zvítězil nad Salvadorem 1:0 a do druhého utkání mohl jít s chladnou hlavou.

Jenže Salvadořané nesli prohru těžce. Koneckonců šlo o národní hrdost v souboji států, které se neměly v lásce. Porážku neunesla například teprve osmnáctiletá Amelia Bolaños, která si v živém přenosu televizního vysílání prostřelila srdce otcovou pistolí. To samozřejmě nenávist a nacionalistickou vášeň akorát posílilo. Navíc pohřeb Amelie byl vysílán v televizi, v čele pohřebního průvodu šla se salvadorskou vlajkou vojenská čestná stráž a dokonce i prezident s vládními představiteli. Z nacionalismu bylo vytěženo maximum a při odvetném utkání se dala očekávat těžká odplata a k té také došlo.

Když pak v noci ze 14. na 15. června 1969 dorazili Hondurasané na odvetu do Salvadoru, čekalo je peklo. Nepokoje dokonce vedl generál salvadorské armády Jose Alberto Medrano. Došlo opět k rozbíjení hotelových oken, jenže to byl pouze začátek. Dovnitř Salvadořané totiž házeli vajíčka, mrtvé krysy a celkově zkažené maso spolu s rozkládajícími se těly různých zvířat. Hráči tak museli najít dočasný azyl na velvyslanectví své země.

Před utkáním dokonce pořadatelé a organizátoři utkání zapálili před očima hráčů i fanoušků honduraskou vlajku, na jejíž místo pověsili špinavý hadr. Na stadionu navíc nechyběly automatické zbraně. Salvador navíc zvítězil, když svého soupeře přejel 3:0. Nelze se moc divit, že vyděšení fanoušci Hondurasu po utkání ihned utíkali k hranicím státu. „Měli jsme zatracené štěstí, že jsme prohráli. Kdybychom nějakým zázrakem vyhráli, hráči by nepřežili,“ komentoval výsledek utkání trenér hostujícího Hondurasu.

Po odvetném utkání musely být stovky lidí hospitalizovány v nemocnicích a několik lidí bylo zabito. Následně byla uzavřena hranice mezi oběma státy. Díky tomu, že na utkání to bylo 1:1, se však musel hrát třetí zápas. Ten se odehrál na neutrální půdě – 26. června 1969 v Mexiku.

Zdroj: twimg.com

Na neutrální půdě se muselo utkání odehrát především kvůli bezpečnostním důvodům. V obou zemích totiž probíhaly národnostní nepokoje. Zapalovaly se obchody cizinců, oba tábory vedly kampaně plné nenávisti, pomluv a urážek. Prezident Salvadoru dokonce měl proslov k trenérovi národního týmu: „Musíte bránit národní barvy, protože tento zápas bude za naši národní důstojnost,“ upozorňoval prezident, že nejde jen o fotbal. V den utkání navíc salvadorská vláda obvinila Honduras z genocidy salvadorských přistěhovalců.

Zápas se rozhodně neodehrál v důstojných podmínkách. Stadion byl rozdělen tak, že na jedné straně byli fanoušci Hondurasu, na druhé straně fanoušci Salvadoru. Prostor mezi nimi střežilo na 5 tisíc mexických policistů s obušky. Utkání pak skončilo výhrou Salvadoru, který po prodloužení zvítězil 3:2, díky čemuž se dostal do třetí fáze kvalifikace. V té narazil na Haiti, přes které se nakonec dokázal kvalifikovat na finální turnaj.

Jenže postup pro Salvador nebyl dost. Třetím utkáním nenávist a ani nepokoje neskončily. Hned po zápase oba celky přerušily veškeré styky. Jak to nakonec dopadlo? Tak, že se 14. července, tedy o necelé tři týdny později, nad Hondurasem objevila salvadorská vojenská letadla. To znamenalo vypuknutí opravdové a té pravé války.

Zdroj: hondurasisgreat.org

V konfliktu měl zpočátku navrch Salvador. Byl lépe vyzbrojený. Jenže Hondurasu se povedly letecké nálety na salvadorské elektrárny a ropné rafinerie. Oběma stranám pak začala brzy docházet munice a tak 18. července, přibližně 100 hodin od zahájení války, byla zastavena palba. Další dva dny se realizovala dohoda o ukončení války. K uzavření oficiálního míru došlo o 11 let později.

Během války byly ztráty na obou stranách. Na straně Salvadoru zemřelo okolo 900 lidí, většinou šlo o civilisty. Více než 300 tisíc Salvadorců bylo vyhnáno ze svých domovů v Hondurasu. Na straně Hondurasu padlo zhruba 250 vojáků a přes 2000 civilistů. Celkově se odhad zemřelých pohybuje v rozmezí 2-6 tisíc. Boje probíhaly převážně právě v Hondurasu, takže spousta lidí přišlo o střechu nad hlavou. Oficiální hranice mezi oběma státy nebyla doposud přesně určena a vymezena.

Salvadorští migranti, jež přežily deportace do koncentračních táborů, se tak mohli vrátit do své rodné země. Koncentrační tábory mimojiné často bývaly budovány na stadionech. Po návratu do vlasti se ale tito migranti nedočkali žádného přivítání. Naopak skončili povětšinou v extrémní chudobě. Tento problém se týkal zhruba 60 – 130 tisíc lidí. Protože Salvador tyto problémy nedokázal vyřešit, v letech 1979 – 1992 zde probíhala občanská válka, v níž zemřelo přes 75 000 lidí.

Až doposud mezi oběma státy jsou velmi napjaté a křehké vztahy. V Hondurasu však nadále žije spousta Salvadorců, kteří během občanské války utekly ze země. Od dob války se oba celky ve fotbalovém utkání již několikrát setkaly a k dalším větším konfliktům nedošlo. Doufejme, že se to v budoucnosti nezmění a vše nadále bude probíhat bez větších komplikací.

Reklama
Klikněte pro komentář

Zanechte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Reprezentace

Davie Selke a česká reprezentace? Možné to je

Zveřejněno

dne

24letý německý útočník Davie Selke uvažuje o reprezentování české reprezentace. Selkeho otec pochází z Etiopie, ale matka je z České republiky, což mu umožňuje vybrat si, za jakou reprezentaci chce nastupovat.

Embed from Getty Images

Davie Selke je dvojnásobný mládežnický mistr Evropy. V roce 2014 s Německem triumfoval na šampionátu do 19 let v Maďarsku a v roce 2017 vyhrál mistrovství Evropy do 21 let, které se konalo v Polsku.

Selke je momentálně hráčem Herthy Berlín. V probíhající sezóně nastoupil do 20 bundesligových zápasů, ve kterých dal tři góly a připsal si pět asistencí.

Byl by tento útočník pro českou reprezentaci vhodný? V mládežnických kategoriích předváděl výborné výkony, ale do seniorské reprezentace Německa se zatím nepodíval. Ve vší účtě k našim reprezentantům by se do národního týmu dostal mnohem jednodušeji.

Reprezentační útočník číslo jedna Krmenčík je stále zraněný, Škoda momentálně nemá dobrou formu a Patrik Schick v AS Řím také nepředvádí nejlepší výkony.

Selke má velký potenciál a pokud by se rozhodl pro reprezentování Česka, tak by to bylo pro většinu českých fanoušků jenom dobře. Tuto možnost nepopřel ani trenér národního týmu Šilhavý.

Pokračovat ve čtení

Reprezentace

Největší úspěchy českého fotbalu: EURO 1996, o prvenství nás připravilo až Německo

Zveřejněno

dne

Ve druhém dílu rubriky Největší úspěchy českého fotbalu jsem se zaměřil na EURO 1996, kde byl český národní tým jen krůček od vítězství celého šampionátu. Ve finálovém zápase Češi prohráli po prodloužení s národním týmem Německa.

Embed from Getty Images

Kvalifikace

Česká reprezentace prošla kvalifikací na EURO 1996 v Anglii bravurně. Z deseti utkání jsme našli pouze jednoho přemožitele, a to Lucembursko, které nás porazilo 1:0 díky gólu z 89. minuty.

Výsledky:

Česko 6:1 Malta
Malta 0:0 Česko
Nizozemsko 0:0 Česko
Česko 4:2 Bělorusko
Česko 3:1 Nizozemsko
Lucembursko 1:0 Česko
Norsko 1:1 Česko
Česko 2:0 Norsko
Bělorusko 0:2 Česko
Česko 3:0 Lucembursko

Se ziskem 21 bodů se Češi umístili na prvním místě. Druhé skončilo Nizozemsko se ziskem 20 bodů a třetí se stejným bodovým ziskem bylo Norsko. Čtvrté skončilo Bělorusko, páté Lucembursko a šestá Malta.

EURO 1996 – Skupina C

Česká reprezentace se nacházela ve velmi náročné skupině C, kde se utkala s Německem, Itálií a Ruskem. Hned v úvodním utkání Češi prohráli 0:2 s reprezentací Německa. 14. června na nás čekala Itálie, která vyhrála svůj úvodní zápas s Ruskem 2:1. Naši reprezentanti měli výborný vstup do utkání, když v páté minutě otevřel skóre Pavel Nedvěd. Jenže Italové srovnali v 18. minutě a začínalo se hrát od začátku. Vítězný gól vstřelil v 35. minutě Radek Bejbl, který zajistil Čechům úvodní výhru na šampionátu.

Po dvou odehraných zápasech bylo první Německo se šesti body, druhé bylo Česko se třemi body, třetí byla Itálie také se třemi body a poslední Rusko nemělo ani bod. Itálie v zápasu s favorizovaným Německem remizovala 0:0 a o postupu tak rozhodoval zápas Česka s Ruskem.

S Ruskem o všechno

Zápas startoval ve stejný čas jako utkání Německa s Itálií. Do utkání podobně jako s Itálií lépe vstoupili Češi, když se ujali vedení 1:0 už v páté minutě díky gólu Jana Suchopárka. V 19. minutě upravil skóre zápasu na 2:0 Pavel Kuka a otěže jsme drželi pevně ve svých rukou. Krátce po začátku druhé půle ovšem snížil Mostovoj a Rusové se tak vrátili zpět do zápasu.

O pět minut později srovnal skóre zápasu Tetradze. Utkání již spělo ke konci a vypadalo to na remízu. Jenže v 85. minutě se prosadil Besčastnych a rázem vypadala situace pro český tým beznadějně. Spasitelem se v 88. minutě stal Vladimír Šmicer, který srovnal na konečných 3:3. Do tabulky jsme si tedy připsali bod a díky lepšímu vzájemného zápasu s Itálií jsme postoupili do čtvrtfinále.

Čtvrtfinále 

Ve čtvrtfinále se Česko utkalo s reprezentací Portugalska, které doposud turnajem prošlo bez jediné porážky. První poločas skončil bezbrankovou remízou 0:0. Rozhodující moment přišel v 53. minutě, když jediný gól v utkání vstřelil Karel Poborský, který zajistil postup Čechů do semifinále, kde na nás čekala Francie.

Embed from Getty Images

Semifinále

Národní tým galského kohouta porazil ve čtvrtfinále po penaltovém rozstřelu Nizozemsko, se kterým jsme se utkali v kvalifikaci. Základní hrací doba ani prodloužení o vítězi nerozhodly, a tak následoval penaltový rozstřel. Rozhodla až šestá série. Pedros z Francie neproměnil, zato Miroslav Kadlec se prosadil a Češi začali slavit postup do finále.

Finále

Ve finálovém utkání na nás čekalo Německo, které nás už dokázalo porazit v základní skupině. První poločas branku nepřinesl, a tak se šlo do kabin za stavu 0:0. Úvodní gól zápasu padl v 59. minutě, když Patrik Berger proměnil penaltu a upravil stav utkání na 1:0.

Němci se dočkali srovnávajícího gólu v 73. minutě a skóre tak bylo srovnáno zásluhou Bierhoffa. V základní hrací době už gól nepadl, a tak následovalo prodloužení. V 95. minutě se podruhé v utkání prosadil Bierhoff a jelikož se hrálo na zlatý gól, tak to byl poslední moment, který se ve finálovém utkání stal.

Češi tak obsadili druhou příčku a zaznamenali jeden z největších úspěchů v naší fotbalové historii. Ve třetím díle se podíváme na EURO 2004, které se konalo v Portugalsku.

Pokračovat ve čtení

Reprezentace

Julen Lopetegui: Mé odvolání z reprezentace bylo hodně nespravedlivé

Zveřejněno

dne

Zdá se, že ani po půl roce se Julen Lopetegui naplno nesmířil se svým odvoláním z funkce reprezentačního trenéra. V nedávném rozhovoru označil jednání španělského svazu jako nespravedlivé.

Embed from Getty Images

Julen Lopetegui popsal pro BBC své bezprostřední pocity po odvolání. “Byly to pro mě velmi těžké chvíle. Nikdy na to nezapomenu, protože to pro mě bylo velice překvapivé a vůči mně hodně nespravedlivé,” uvedl bývalý trenér španělské reprezentace.

Dvaapadesátiletý trenér v rozhovoru řekl, jak vše proběhlo. “Dva roky jsme s hráči tvrdě pracovali a cítili jsme, že jsme připraveni na fantastické mistrovství. Když jsem krátce před mistrovstvím podepisoval s národním týmem novou smlouvu, Luis Rubiales navrhl začlenění výkupní klauzule. Souhlasil jsem s tím. Hned poté se ozval se svou nabídkou Real.”

Embed from Getty Images

“Načasování jsme si s Realem nevybrali. S nabídkou jsem souhlasil, ale stále svou pozornost upínal na mistrovství světa. Udržet to měsíc v tajnosti by bylo prakticky nemožné a hlavně nečestné. Proto jsme se rozhodli uspořádat tiskovou konferenci a vše odtajnit,” prozradil Lopetegui důvod nešťastného načasování tiskové konference.

Španěl si také vážil reakce samotných hráčů. “Ti byli skvělí. Oznámil jsem jim to a poté jsme měli nejlepší trénink z celé přípravy. Pak však svaz rozhodl o mém odvolání.”

“Letěl jsem pět hodin z Moskvy do Madridu a během letu neřekl ani jedno slovo. Ale to je život. Byla to velmi hořká zkušenost, ale je potřeba se znovu postavit a najít pozitiva,” uzavřel Julen Lopetegui.

Pokračovat ve čtení
Reklama

Ruik Football Talk

Reklama

Oblíbené