Dřina ve Francii: Trenér Hroch o nervech, řízení dodávky a slzách v akademii

Bývalý reprezentant a současný trenér Martin Hroch je výraznou volejbalovou osobností. Jako hráč startoval na mistrovství světa i Evropy, během úspěšné kariéry dlouho působil i ve Francii a také má na svém kontě řadu trenérských působišť na klubové i reprezentační úrovni. Od roku 2019 je asistentem trenéra českého ženského národního týmu a v současnosti vede extraligový klub žen Dukly Liberec.

• Prezident klubu mi dával „čočku“, vzpomíná zkušený kouč
• Sponzorům musel ve VIP vysvětlit strategii před utkáním a pak jej hodnotit
• Trenér řídí i transity šest až osm hodin

Jaké máte poznatky z trenérské činnosti na klubové úrovni v České republice a ve Francii?

V Saint Quentinu (2011-2012) s muži jsem tenkrát s trénováním začínal, bylo vše nové. Tam jsem poznával, o čem to trénování je, s jakým tlakem se trenér musí vyrovnávat. Klub tam byl řízený jedním starším prezidentem (a klubovou radou). Prezident mi skoro každé pondělí dával „čočku“, kdy jsem nevěděl, kde je sever a jih.

Oproti tomu mé dvouleté působení v Quimperu (2019-2021) mi dalo hodně, musel jsem nastavit spolupráci s bývalým hlavním trenérem, kterého si klub nechal po sestupu do druhé profi ligy Elite. Klub určil, že mi bude dělat asistenta a zároveň vedoucího týmu.

Měl jsem z toho obavu, ale když jsem zjistil, že je úplně vyhořelý, a že naopak podobnou pozici vnímá jako „konsolidaci svého stavu“. Nastavili jsme si věci tak, že spolupráce fungovala perfektně. Nutno podotknout, že všechny trenérské francouzské štace jsem absolvoval sám bez rodiny a vždy celý realizační tým byl francouzský a já neměl podpůrnou berličku v případě nepříznivé situace.

Šok v akademii: Krev, slzy a respekt

A jaké to bylo ještě v nedávné době?

Stejně tomu bylo i vloni, kdy jsem působil ve francouzském Terville-Florange (2024-2025). Tam jsem ovšem působil u dvou týmů, u „áčka“ jsem dělal asistenta francouzskému trenérovi a měl na starosti klubovou akademii s hráčkami do 22 let.

U áčka to byla asistentská práce se vším všudy, vcelku podobná, kterou dělám u trenéra české reprezentace žen. Akademie byla pro mě obrovská pocta. Neboť ve Francii tuto pozici zahraničním trenérům nedávají, hlavně z důvodu jazyka.

Muselo se komunikovat s rodiči, školou a vést hráčky, vše probíhalo ve francouzském jazyce. Měl jsem zde hráčky, které byly jednak z Francie, bývalých francouzských kolonií, na středních i vysokých školách z rozvedených rodin, finančně hůře zajištěných.

Vnímaly vás hráčky jako bývalého reprezentanta a už i dlouholetého trenéra?

Začátky v akademii byly hrozně těžké, dost rychle jsem si uvědomil, že holkám je úplně jedno (a rodičům už vůbec), jestli jsem byl výborným hráčem nebo jestli jsem už pár let u reprezentace České republiky. A hlavně holky neměly profismlouvy, takže jsem je musel přesvědčit.

Pro mě to byl náraz do zdi, ale po těžkých začátcích a „střetech s některými hráčkami“ se mi podařilo u nich získat respekt, po Vánocích jsme neprohráli jediný zápas. Trpělivost přinesla růže, ale… Určitě nezapomenu…

Na co především nezapomenete?

Blokařka Nina, která do tohoto roku nikdy nehrála, to se mnou neměla jednoduché, ale hrála, posouvala se nahoru, v únoru jsem ji konečně mohl za dobrou práci v delším časovém období pochválit před celým týmem. A ona se po tréninku pořezala na rukách a zápěstích tak, že ji museli odvést do nemocnice a bohužel v sezóně se už neobjevila.

Její maminka mi však přišla poděkovat s tím, že mi vysvětlila rodinný podtext a o sebepoškozování jsem věděl už dříve. Skončili jsme s týmem druzí, myslel jsem si, že už jsem toho zažil dost, ale po posledním zápase holky se svým „standing ovation“ mi vehnaly slzy do očí… To bylo od srdíčka… Toto u profi týmu asi nezažiju, tam fungují peníze a vztahy jsou jiné.

Zpověď ve VIPu a řízení dodávky

Tématem k úvahám je také srovnání v trenérské práci Francie – Česká republika.

Ve Francii je zaměstnanec klubu, jeho smlouva je schvalována francouzským ministerstvem školství (kromě francouzské volejbalové federace). Trenér tam má na starosti strašně moc věcí, od shánění a domlouvání hráček, přes trénování, až po určování směru profisložky. Organizuje přesuny, objednává hotely, dělá prezentace pro sponzory, komunikace s médii, která tvoří ve Francii významnou složku.

Každý týden vychází dva až tři články v novinách, kde všechny zajímá, co se děje u týmu, občas i místní televize. Vždy třicet minut před zápasem jsem musel sponzorům do VIPu přijít vysvětlit strategii na dnešní utkání, po zápase zase zhodnotit výkon a výsledek.

A další detaily ze „zákulisí“?

Co je únavné, že trenér i řídí Transity. Dost často se přesuny počítají na šest až osm hodin, takže to dá zabrat. No a samozřejmě za všechno má odpovědnost. Prezidenti klubů většinou profisportu moc nerozumí, maximálně amatérské sekci, která je součástí každého klubu. Prezidenti těchto klubů mají za úkol dohlížet na zdravé financování a použití dotačních peněz tím správným způsobem.

Když některé kluby fungují na základě majoritního sponzora, pak velké slovo ve všem má právě on (logicky).

Česká realita a problémoví rodiče

A ještě něco bližšího k českému trenérskému životu…

Tady v Česku přesuny nejsou moc dlouhé, takže když trenéři řídí, tak to není tak dlouhé. Komunikace s médii je minimální ve srovnání s Francií. Shánění a domlouvání hráček je tu tak na půl, ale spíše tady mají vliv klubové nastavení, strategie, prezidenti mají větší vliv na „ získávání hráček/hráčů“. Také mohou během sezóny více ovlivňovat chod týmů /klubů svými rozhodnutími. Co zůstává stejné, je odpovědnost za výsledky a trenéři pracují až na malé výjimky jako OSVČ.

Jedna věc je bohužel stejná všude, součástí volejbalových kolotočů jsou ambiciózní rodiče, kteří prostřednictvím růžových brýlí vidí své děti „trochu“ jinak než trenéři, či kluby. Neuvědomují si, že nejvíce škodí právě svým ratolestem… takže v tomto směru Francie – ČR 1:1.

Zdroj: Autorský rozhovor

.