Blog: EURO bez respektu a s ostudou na krku. Po turnaji převládá hořkost  

Bohužel, dnešní fotbal není jen o krásných gólech. Je to také velký balík peněz, který jednou za čas nabídne svůj vrchol v podobě jednoho ze světových turnajů. Loni byl svět kvůli koronaviru o evropskou show ochuzen, o to víc se těšil na tu letošní. Místo nekonečného blaha a nadšení však bezprostředně po turnaji převládá hořkost.

Nemůžu si pomoct, EURO 2020 dost výrazně poodkrylo reálný obraz dnešního světového fotbalu. Ne, skutečně není mou touhou jakožto vášnivého hokejového fanouška do tohoto sportu cíleně kopat.

Otevřeně přiznávám, že jsem se docela těšil. Možná tomu výrazně pomohla i účast české reprezentace, nicméně to není asi podstatné.

Přiznávám se, že nikdy v minulosti jsem u fotbalu nestrávil tolik času, jako u letošního šampionátu. Když se mě někdo v běžné debatě zeptá na fotbal, řeknu mu zcela otevřeně: „Fotbal je těžká nuda!”

Ale doplním, že pokud jde o nejvyšší úroveň, jako je MS, EURO či pokročilá fáze Ligy mistrů, tak jdou mé přehnaně kritické pohledy částečně stranou. Přece jen se jedná o vrcholné světové sportovní akce.

Díky tomu, že jsem letos u fotbalu strávil skutečně mimořádně hodně času, o to víc jsem z celého Eura zklamaný.

Celé bych to shrnul do těchto základních bodů:

HERECKÉ VÝKONY

Ano, simulování bohužel patří v dnešní době i k hokeji. Nějaká snaha to vymýtit tady je, nicméně stále se najdou jedinci, kteří pro týmový úspěch udělají tolik, že se bez kontaktu a přemýšlení chytnou za obličej a padají k ledu.

Stále jsou tyhle excesy ale spíš vzácností. Na hokejovém MS už vidíme tyhle výstřelky skutečně výjimečně, které spíš končí nějakým ochotným pádem po kontaktu s hokejkou. Na druhou stranu je pravda, že pravidla tomu vůbec napomáhají. U přísnějšího metru sudích se pravidla blíží trochu k florbalu, což tento problém jen podporuje. Dojít si pro faul nebylo nikdy jednodušší.

Pochopitelně je však i tohle špatně, žádná omluva pro tohle chování neexistuje. Být na mně, jen trochu nasimulovaný pád bych trestal velkými pokutami a zastavením činnosti.

Stejnou cestou by se měl vydat fotbal. Neexistuje na tomto sportu nic, co tak výrazně kazí jeho čistotu. Je to nejrozšířenější a nejsledovanější sportovní zábava na světě, která se hraje na každém kousku planety.

O to víc by mělo být v zájmu velkých světových fotbalových lídrů, aby se minimálně na tak prestižních úrovních, jako jsou šampionáty, tohle neuctivé chování vyhubilo.

Z fleku napadne každého relativně čerstvý herecký výkon italského útočníka Immobileho, když se po lehkém kontaktu valí ve vápně, jako by ho napadla smečka divokých psů. A pokud by následně Italové nedali gól, pravděpodobně by se v tom vápně válel ještě dnes. To vše v přímém přenosu sleduje celý svět, včetně dětí, pro které jsou tyto hvězdy idoly.

Nejsmutnější na tom všem je, že to vlastně dneska nikoho až tak nepřekvapí. Holt se fotbal dostal do fáze, že už to k němu tak nějak patří. Jedna věc je, že samo o sobě nepochopím myšlenkové pochody hráčů, kteří tyhle excesy vytvářejí.

Další věc je, že vždycky si v jakémkoliv sportu dovolí závodníci to, co je jim tolerováno. Kromě ostudy nemuselo Immobileho nic moc trápit. Však se postoupilo, úkol byl splněn. 

Jak je vůbec možné, že tohle FIFA stále toleruje? Vždyť by si jakýkoliv fotbalista za takový cirkus zasloužil minimálně z fleku červenou a k tomu pořádnou dohru. Tak, aby si to on i všichni na hřišti dobře pamatovali. Pokud ne, je to pochopitelně nejlepší cesta k tomu, abychom od nejlepších hráčů světa tohle vídávali nadále.

Další součástí hry jsou neustálé zdržovačky. Chápu, že někdy fotbal může skutečně bolet. Ale aby vedoucí tým na pět minut zcela zastavil hru, přestože se nachází jen par metrů od pomezní čáry, to taky nemá zrovna s budováním popularity této hry příliš společného. Kolik se takových situací během letošního EURA stalo, to by se dalo nejspíš spočítat jen těžko.

Za vším stojí pochopitelně opět jen a pouze tolerance rozhodčích. Však je takticky lepší, když sudí na konci nastaví 5 minut, když se jich za vedení 2:1 podařilo nastřádat sedm. Bez ohledu na to, že tyhle povalovačky brzdí ofenzivní snahu týmů, které zápas dohrávají.

Ve výsledku je však nastavený čas jediný trest, který může přijít. Tak proč to nezkoušet znovu a znovu? 

VÝTRŽNOSTI, RASISMUS A ŽÁDNÝ RESPEKT

Jen málokdo ve finále držel palce Angličanům. A to i přesto, že již zmíněný vrchní simulant turnaje stál na trávníku na druhé straně. Možná nejčernější kaňkou celého Eura je výkon anglických fanoušků.

Navíc je prakticky jedno, jestli se budeme bavit o těch na tribunách nebo těch ostatních. Ať se se mnou fotbaloví fanoušci hádají jak chtějí, tento sport je na vrcholné úrovni podobným chováním posedlý. Na té klubové ještě o level výš.

Hráči se společně s FIFA odkazují na dresech na hrdý nápis „RESPECT“, který se nakonec stal pouhým kosmetickým doplňkem na trikotech. Bučení u hymny soupeře, laser v očích soupeřova gólmana při penaltách či zdemolované město. Tyhle faktory tak nějak nejvýstižněji shrnují události vrcholné části Eura.

Podobné výtržnosti zaznamenal sportovní svět i při nedávném tažení Montrealu za Stanley Cupem. To jen, abych v tom nenechal fotbal až po uši samotný. Sám nerozumím tomu, proč musí mít jedny z nejsilnějších fanouškovských základen těchto sportů tak silně negativní skupiny fanoušků. 

Skupiny píšu záměrně, neboť vždycky je to o pár jedincích, kteří zkazí zábavu všem ostatním. Tak nějak podobně to funguje už mezi dětmi ve školce. S tím rozdílem, že v sázce nejsou ohrožené životy, ale maximálně odřené koleno.

V Albionu však bylo těchto skupin tolik, že silně přebily konečný dojem z celého vrcholu Eura. Polonahý hrdina pobíhající na hřišti už byla jen třešnička na tomto chuťově zahořklém dortu.

A to jsem ještě nezmínil rasistické narážky na anglické hráče černé pleti, kteří neproměnili penalty v rozhodují pasáži finálového zápasu. Kolik protestů proti rasismu jsme za poslední léta zažili?

Hráči sborově poklekávají na trávníku, aby dali najevo, že s tímto chováním nesouhlasí. No a pak jim sami vlastní fanoušci takto hodí kudlu do zad. 

Objektivně musím přiznat, že letošnímu Euru krásné góly a fotbalové momenty rozhodně nechyběly. Co však chybělo, byl již několikrát zmíněný respekt a cit pro fair-play hru. Nejcitelněji ze všeho pak nejvíc doslova v cílové rovince turnaje, která mi celý dojem doslova pokazila.