„Už jsem měla být v UFC.“ Bolander o zranění, nelegálním MMA v Norsku, OnlyFans i odvetě se Szabovou

Cecilie Bolander je bývalou šampionkou Oktagonu. O titul ji v létě připravila Lucia Szabová, respektive zranění, které jí slovenská bojovnice způsobila. Od té doby čelí Norka několika problémům. Musela vybírat peníze na operaci i rehabilitaci, jelikož je v její zemi MMA nelegální a neměla pojištění. Kromě toho prochází změnou osobnosti. O tom všem, ale také o plánech do budoucna, se rozvyprávěla v obsáhlém rozhovoru pro Ruik.

• Cecilie Bolander sní o tom, že se do klece vrátí v prosinci, byť reálněji vypadá návrat až v dalším roce
• Norská bojovnice prozradila, jak vnímá bojovnice na OnlyFans a že už teď plánovala být v UFC
• Nastínila, jak jí pomohl Oktagon, a ukázala na soupeřky, kterým chce čelit

Cecilie Bolander chce být opět tou bestií v kleci

Jak se ti daří právě teď? V jakém přesném stadiu léčby a rehabilitace se nacházíš?

V první řadě děkuji za optání. Daří se mi velmi dobře. Je to pro mě surrealistická situace. Myslím, že žádný sportovec neplánuje, že se něco takového stane. Ale jakmile se to stane, je to něco jako střet zdrcení a svobody zároveň. Najednou jsi na dlouhou dobu mimo hru.

Takže jsem se prostě vrhla na všechno, co se mi dostalo pod ruce – na práci, mám spoustu nápadů a snažím se rozvíjet různé podniky. Teď mě to moc baví. Mám pocit, že si doslova poprvé v životě buduji základy.

Sport dělám celý svůj život, prakticky od narození. Nikdy jsem se nezastavila. Takže tento moment je pro mě výjimečný, ale myslím, že ho zvládám skvěle. S každým dalším dnem si to užívám, ale zároveň roste ten pocit, že se chci vrátit. Chci být prostě ‚bestie‘, až znovu vstoupím do klece.

Další operace nebude, má však zrekonstruované celé koleno

Čekají tě ještě nějaké další zákroky, nebo už je to teď „jen“ o mravenčí práci s tělem?

Žádné další operace nebudou. Měla jsem jen jednu, při které mi v koleni v podstatě zrekonstruovali všechno. Oba postranní vazy, přední zkřížený vaz (ACL) i meniskus na několika místech. Kvůli tomu je v koleni tolik traumat, že na návrat budu muset čekat déle.

Standardní plastika ACL trvá rok, u mě to bude kvůli rozsahu zranění asi víc. Ale nestresuju se. Tento čas využíváme k tomu, abychom přetvořili mé tělo. Vždycky jsem měla disproporčně silný vršek, takže se teď soustředíme na budování nohou a kapacity pro wrestling a grappling. Když se podíváte na moje starší videa, uvidíte, že kolena skoro nekrčím, protože jsem v nohou byla v porovnání s horní částí těla slabá.

Dřív jsem na bench pressu zvedala to samé co na dřepu. Naším cílem teď je, abych se vrátila s masivní silou v nohách, zatímco si udržím svou sílu v rukou. Horní část těla upřímně moc práce nepotřebuje.

Bench press jsem nedělala asi čtyři měsíce nebo možná i déle, a zrovna jsem se k němu vrátila jen tak pro zábavu, abych viděla, kolik zvládnu, a s přehledem jsem dávala 80 kilo. Takže horní část těla upřímně řečeno tolik práce nepotřebuje.

Každý, kdo prošel operací, ví, že největší výzvou není nabrat zpět svaly, ale obnovit nervosvalová propojení. Jde o to, aby ty nervy zase správně komunikovaly. Aby ve chvíli, kdy se rozhodnete skočit, sval okamžitě zareagoval a udělal svou práci. Je to šíleně pomalý proces, ale dělám na tom.

View this post on Instagram

A post shared by Cecilie Maria Bolander (@c.bolander)

Na operaci bývalé šampionce přispěli i fanoušci

Vím, že jsi vybírala na operaci, rehabilitaci apod. peníze od fanoušků. Dokázala jsi vybrat částku, kterou jsi potřebovala? A překvapilo tě, kolik lidí tě chtělo podpořit?

V první řadě musím říct, že jsem neuvěřitelně vděčná. Nebylo to jen o penězích, bylo to celkově úžasné. Spousta lidí přispěla na dárcovské stránce, ale mnoho dalších mi pomohlo bokem a nechtějí být jmenován. Částku si i proto nechám pro sebe.

I Oktagon byl hodně nápomocný. Sice nepomohl finančně, ale pomáhal tak, jak se jen dalo. Snažil se mi pomáhat tak, aby nemusel mít pocit, že překračuje hranice ve srovnání s tím, jak pomáhá jiným sportovcům. To samozřejmě chápu, organizace musí myslet na spoustu věcí.

Vybrala jsem dost peněz na to, abych nemusela řešit finance minimálně půl roku. Byl to naprostý gamechanger, protože jako vrcholový sportovec v podstatě žijete v permanentním dluhu. Takže upřímně nemám slov. Nemůžu se dočkat, až se vrátím do klece a budu vědět, že za mnou i vedle mě obrazně stojí všichni ti lidé, co mi pomohli.

Vytváří to zvláštní pouto. I když tu teď v devět večer sedím v gymu sama a rehabilituju, vím, že někomu na mém návratu opravdu záleží. Každý den dostávám na sociálních sítích zprávy, kde mi lidé píší, že doufají, že mě brzy uvidí. Je to velmi speciální a neberu to ani trochu jako samozřejmost. Jsem prostě vděčná.

Cecilie Bolander promluvila o pomoci i vztahu s Oktagonem

Můžeš upřesnit, jak tě Oktagon podporoval?

Ano, poskytl mi kontakt na špičkové specialisty. Byla jsem velmi vděčná. Najednou jsem byla v pozici, kdy jsem si mohla vybrat mezi všemi těmito skvělými lidmi. A přestože jsem nešla do Prahy ani k žádnému z ostatních specialistů, šla jsem k odborníkovi tady v Norsku, ale měla jsem pocit, že bych byla v dobrých rukou v obou případech. Měla jsem prostě v mém případě velké štěstí, že jsem kolem sebe najednou měla tolik podporujících lidí.

Jak vůbec Oktagon přistupuje ke tvému zranění? Bere to lidsky a dává ti prostor, nebo třeba cítíš nějaký nátlak ohledně rychlého návratu?

Ne, absolutně necítím žádný tlak. Ale myslím si, že i kdyby na mě tlačili, bylo by mi to opravdu jedno. Není to v jejich povaze a jsou velmi podporující. Vždycky ke mně takoví byli a já cítím, že máme opravdu skvělý vztah a zápasení pro ně si užívám. Skutečně mě moc baví pro ně zápasit. Je to úžasné místo k zápasení.

Nemůžu se dočkat, až se vrátím a budu pro Oktagon zápasit. Doufejme, že to chtějí a budou chtít i oni, protože já to rozhodně chci. Je to úžasná organizace. Jen si v hlavě představuju svůj první nástup po návratu, protože jsem se hodně změnila.

Nikdy jsem nebyla klidný člověk. Ale teď jsem velmi uzemněná v sobě samé víc, než jsem kdy byla předtím. Není žádné jiné místo, kde bych chtěla svůj návrat uskutečnit.

Každopádně od organizace jsem dostala prostor. Na začátku jsme byli docela dost v kontaktu a posledních pár měsíců byl velký klid, ale chápu to, mají na talíři pořád spoustu věcí, takže show samozřejmě pokračuje a já si toho jsem vědoma.

Jsem tu, abych udělala svou práci a udělám ji. Nikdy jsem nedělala svou práci kvůli lidem, kteří se na mě dívali. Jsem z Norska, tady mě nikdo nesledoval, takže jsem zvyklá nebýt v centru dění. Vím, jaké to je nebýt známá a středem zájmu.

Ne, že by se o mě Oktagon nezajímal, ale víš, jak to myslím. Jsem zvyklá na tenhle život o samotě v tělocvičně, kde si to prostě užívám po svém.

Norská bojovnice chce odvetu se Szabovou, láká ji i Dalaslan

Vím, že ještě neznáš datum svého návratu, nicméně jaký je tvůj cíl? Kdy by ses vrátit chtěla? A máš třeba i představu o tom, kde by ten turnaj mohl být, kdo by stál proti tobě? Budeš chtít spíše snadnější, nebo těžký zápas?

Abych byla upřímná, přála bych si, abych mohla prostě říct: takhle to chci. Vlastně asi můžu. Kdybych si mohla vybrat úplně z vrcholu divize, jsou tu dvě jména, se kterými chci bojovat. V první řadě je to ta, která mě vyřadila ze hry v mém posledním zápase (Lucia Szabová – pozn. red.), moc bych chtěla odvetu. A pak tu je samozřejmě ta „německá královna“ (Alina Dalaslan – pozn. red.). Kdo by s ní nechtěl bojovat?

Jediný důvod, proč bych neměla při mém návratu brát tyhle dva zápasy, je čistě strategický. Měla bych nejdřív otestovat koleno. Ale abych byla upřímná, nemyslím si, že kdy budu bojovnicí, která jde do klece s tím, že si nevěří a nemyslí si, že by mohla dokázat nemyslitelné.

Kdybych nevěřila, že jsem připravená podat svůj nejlepší možný výkon, tak bych se do klece nevrátila na žádné úrovni. Proto mi bude jedno, s kým budu bojovat, až se vrátím. Dovolím si vrátit se jen tehdy, až se budu cítit stoprocentně připravená. Pokud dojde ke zranění, tak k němu dojde. Ale na to by rozhodně nemělo vliv to současné zranění.

Samozřejmě bych jinak chtěla, aby to datum návratu bylo co nejdříve. Ale vzhledem k okolnostem a tomu, jak vážné zranění to bylo, se nedíváme na termín před prosincem. Ráda bych stihla ten silvestrovský turnaj, to by bylo úžasné, ale myslím, že pravděpodobnější bude spíše únor.

Ale nikdy nevíte. Možná se najednou objevím na prosincové kartě, kdo ví. Jediné, co vím, je, že až budu zpět, všichni budete vědět, že jsem zpět.

Ilegální MMA v Norsku? Brzy se to prý může změnit

Tvé zranění bylo problémem hlavně kvůli nemožnosti se pojistit na MMA, protože je MMA v Norsku nelegální. Zjistila jsi nějaký způsob, jak to vyřešit do budoucna, aby se podobná situace neopakovala, případně aby si tím nemusel projít nikdo jiný v Norsku?

Jsme velmi blízko ke skutečné legalizaci MMA, nebo se na to teď vyvíjí silný tlak. Doufejme, že se to možná do roka podaří. Ale nemám na to jinak odpověď. Pro mě konkrétně se teď nic nezměnilo.

Nenašla jsi třeba nějaké partnery, kteří by ti pomohli případ zmedializovat a třeba zesílit tlak na legalizaci, aby pojištění bylo možné? 

Ne. Měla jsem moc práce, kamaráde (smích). Takže bojovat za legalizaci MMA a zařizovat si pojištění byla ta poslední věc, na kterou jsem myslela. První tři měsíce po zranění pro mě byly v podstatě jen o přežití.

Představte si, že jste od narození každý den aktivní. Nikdy jste nebyli bez aktivního pohybu déle než pár dní, možná ani to ne (smích). Neaktivní jsem byla jen v době, kdy jsem byla hospitalizovaná, a to akorát na jeden nebo dva dny, protože jsem se nemohla hýbat. A i tak jsem alespoň chodila po chodbách.

Ale s tímhle zraněním jsem byla připoutaná k posteli. Vynaložila jsem spoustu úsilí na to, abych dokázala být kreativní a rozjížděla podnikání v úplně jiném oboru, než na jaký jsem zvyklá, a který neměl nic společného se sportem, pohybem ani ničím podobným.

Jaký to vlastně je pocit, když ti stát, který máš ráda a v mnoha ohledech může jít celému světu příkladem, takhle komplikuje dělat věc, kterou miluješ?

Je to zvláštní, protože si myslím, že my v Norsku víme, že jsme z Norska, a jsme za to velmi vděční, ale není to tak, že bychom vyrůstali v takovém patriotismu nebo něčem takovém, jako to má spousta jiných zemí, kde je obrovská hrdost na to, že ji reprezentujete.

Chápu to, když se vyhraje velký turnaj a najednou dostanete byt nebo cokoliv jiného. Tady je to ale tak, že můžete doslova vyhrát olympiádu, ale akorát vás poplácají po rameni a jde se dál. A jsem na to zvyklá. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že by mi to stálo v cestě. Prostě to tak vždycky bylo.

Když jsme u nelegálního MMA v Norsku, všiml jsem si, že máš na Instagramu nově v popisku “illegal job”. Je to narážka právě na ilegalitu MMA?

Ano, je. Myslím, že to vzbuzuje zájem, když se lidé dostanou na mou stránku. Vytváří to háček a důvod pro lidi, aby mě sledovali.

Myslela jsem, že touhle dobou už budu v UFC, přiznala Norka

Co se týká Instagramu, tak jsem si všiml, že jsi ho dost promazala. Stejně tak v nových příspěvcích mluvíš o tvém novém já. Je to součást nějakého procesu změny? A jaká je tedy současná verze Cecilie Bolander?

Je k nepoznání. Nejsem ani blízko tomu, kým jsem byla dřív. Ráda bych to vysvětlila, ale musíte to prostě zažít. Ve zkratce se na nikoho nespoléhám. Konečně jsem dospěla a začala jsem si krýt záda sama.

Vím, že se mě nikdo a nic nemůže dotknout. Je mi jedno, co o mně kdo říká. Vím, kdo jsem. Vím, kam jdu. Nic nemusí být tak, jak si to lidé myslí. Nebo jak jsem si to myslela nebo plánovala já sama.

Například jsem si myslela, že touhle dobou už budu v UFC. Jenže tam nejsem, ale dostanu se tam. Život se prostě děje, ať se nám to líbí, nebo ne. Ale to je na tom to zábavné. A jakmile v sobě najdete skutečné sebevědomí a zjistíte, že se na sebe můžete v jakékoliv situaci spolehnout, přijmete cokoliv.

Ten pocit je nepopsatelný. Jsem ve fázi, kdy mě až děsí, co se stane, až se do té klece konečně vrátím. Ale vím, že to bude dobré. O tom vůbec nepochybuju. Cítím v sobě obrovský přetlak, jako bych měla vybuchnout (smích).

Cecilie Bolander si prochází výraznou změnou osobnosti

V jednom z příspěvků jsi mluvila o tom, že krom černého pásu v judu ovládáš také umění se zalíbit lidem. Jak jsi to myslela? 

Když říkám, že mám černý pás v judu i v zavděčování se lidem, myslím to vážně. Ono se to tak nějak samo nabízí, ne (smích)? Byla to moje nejsilnější stránka, ale zároveň i největší brzda. Teď se učím investovat energii nejdřív do sebe. Teprve když mám svou „energetickou banku“ plnou, můžu být milá na ostatní, ale už to nedělám na úkor vlastních hranic jen proto, aby se druzí cítili pohodlně. Nepřekračuji své vlastní hranice jen proto, aby se ostatním žilo pohodlně.

Celkově jsi hodně mluvila o své osobnosti, o overthinkování, že jsi bez MMA naučila mít ráda sebe sama a že jen v kleci při zápase dokážeš mít v hlavě klid. V první řadě bych chtěl ocenit odvahu taková témata otevírat. V řadě druhé, kde se v tobě ta odvaha bere?

Nevím. Nikdy jsem neměla filtr. Respektive to ani není tolik o filtru. Ne že by ostatní lidé měli filtry. Ale prostě nemůžu lhát nebo nemůžu nebýt sama sebou. Nemám to v sobě. Teda mohu něco zatajit. Jsou určité věci, které o svém životě nikdy nebudu sdílet. Ale nevidím důvod, proč nesdílet věci, o kterých si myslím, že pomohou té třináctileté holce, která se cítí ztracená. Myslím, že to je to, co teď chci.

Chci prostě mluvit k té jedné osobě, která se cítí nejistá nebo neví, jak zapadnout, nebo v těch těžkých dnech, kdy ji všichni mlátí. A ne jen jeden den, ale týdny, měsíce, roky. Chci mluvit k té holce a ke komukoliv jinému, kdo chce poslouchat. Vítám každého, kdo chce poslouchat. A skutečně si vážím veškeré podpory, kterou jsem dostala.

Předtím mě upřímně takové věci nezajímaly. Nebo zajímaly, ale spíše jsem řešila, kolik je kde komentářů a kolik mi chodí zpráv. Teď ty zprávy skutečně čtu s emocemi. A tak si také dávám čas na to, abych se pokusila odpovědět.

Ne že bych byla předtím povrchní nebo něco takového. Mám pocit, že jsem byla vždycky sama sebou, ale je ve mně nová hloubka. A je to jiné, když máte co říct a k tomu také máte odvahu a sebevědomí to říct. Ale to sebevědomí přišlo jako blesk z čistého nebe. Využívám ho k tomu, abych konala dobro. Myslím, že mám co říct, tak proč to nedělat?

Poprvé v životě zažívám sebelásku a sebepřijetí, říká hvězda Oktagonu

Když jsme u toho, že jsi se naučila mít ráda sebe sama… Co na sobě máš nejradši? Na co jsi ohledně sebe hrdá? 

Abych byla upřímná, miluju celou tu kombinaci toho, kdo jsem. A miluji to víc a víc s každým dnem. To, že pro mě bylo strašně dlouho těžké cítit se dobře v dívčí nebo ženské verzi sebe sama, bylo způsobené tím, že jsem vyrůstala v prostředí, které bylo velmi maskulinní. Nikdy jsem nechtěla být na žíněnce tou, která má pozornost kluků.

Proto jsem potlačovala svůj vzhled a vše, co na mě bylo ženské. Používala jsem humor, byla jsem schválně za trubku, hodně jsem vtipkovala… A víte, jaké to je, když přijdete do klučičí šatny. Všichni mají nějaké nevhodné řeči. A já byla velmi neženská, přitom jsem v sobě tu ženskou stránku vždy měla. To je teď asi ta největší změna.

Teď už se nebojím. Lidé si mohou říkat, co chtějí. Zjevně nic nedělám pro pozornost. Jen se doslova každý den snažím, abych na sebe byla pyšná. Myslím, že spousta lidí, kteří mě znali dřív a stále mě znají, mě vidí jako chaotickou nebo bláznivou nebo společenskou vysokoenergetickou osobu. A v mnoha ohledech taková stále jsem a mohu být někdy velmi hyperaktivní, ale mám v sobě teď i tu klidnou stránku, která je příjemná.

Je mi dobře v sobě samé, jsem v pohodě s chybami, které mám, jsem v pohodě s tím, že prostě nejsem dokonalá. A jsem spokojená s tím, že se prostě učím tuhle svou stránku poznat. Je to cesta a samozřejmě ty věci, na kterých jste nepracovali nebo jim nedali prostor, což je moje ženská stránka, budou testovány a zkoušeny a budete hledat svou cestu, ale i tak mi to přijde velmi přirozené a miluju to na sobě.

Miluju, že jsem teď sebevědomá. Už se nevidím jako chaotickou holku. Vím, že spousta lidí z mého okolí mě tak furt vidí, protože to je ten obraz, který vídali dlouhé roky. Ale myslím, že pomalu a jistě změní způsob, jakým se na mě dívají. Protože to musí začít u vás samotných a já jsem se změnila.

Nikdy jsem nebyla sebevědomý člověk. Měla jsem sebejistotu, ale nikdy jsem neměla tu sebelásku a přijetí. Takže teď to zažívám poprvé… A ta cesta nikdy neskončí. Cítit to je pro mě gamechanger. Přála bych si, aby to zažil absolutně každý člověk na této planetě a doufám, že zažije.

View this post on Instagram

A post shared by Cecilie Maria Bolander (@c.bolander)

Bývalá šampionka bude poprvé v životě bojovat za sebe

Čím si vůbec vysvětluješ to, že v běžném životě overthinkuješ a v kleci se to vše vypne? A jak se s overthinkováním v životě vypořádáváš?

No, nedokázala jsem se s tím vypořádat. Zkoušela jsem všechno. Všechno. Kromě drog, ale víte, jak to myslím (smích). Spaní v lese, procházky, psaní si všeho, mluvení s lidmi – udělala jsem všechno. Všechny triky z příruček. A nezměnilo se to dřív, než jsem skutečně pochopila, jak můj mozek ve skutečnosti funguje.

Pochopila jsem, že asi nejsem normální. Nebo můj mozek nefunguje tak, jak je postavená společnost. Takže si teď můžu sebevědomě říct o prostor si vybudovat život tak, jak mi bude vyhovovat, a aby se po mně nechtělo to, co vyžaduje společnost.

Dřív jsem byla v troskách. Moje emoce ovládaly všechno. A kdybyste se mě zeptali, jak jsem dokázala věci, které jsem ve své kariéře dokázala, nemám o tom ani nejmenší tušení. Ale proto jsem tak nadšená z návratu, protože teď dělám věci záměrně. Mám nad sebou skutečně kontrolu. To jsem předtím nikdy neměla. Nikdy.

Takže si představ, že máš člověka, co byl takhle úspěšný, aniž by měl nad sebou kontrolu, a najednou tu kontrolu získá. Jak to dopadne? Jestli je pro vás ta myšlenka vzrušující, tak si představte, že jste v mé kůži.

Jsem pravděpodobně ta nejvíc nadšená osoba ze všech. Protože jsem vždycky bojovala pro někoho jiného nebo pro něco jiného, vždycky tam byl nějaký vnější důvod. A teď budu poprvé v životě bojovat jen za sebe. Bude to pro mě velmi silný okamžik. Pravděpodobně i trochu emotivní. Ale jsem super nadšená.

A je to ta největší věc být z toho nadšená s vědomím, že do toho vložíš celé své srdce. Vždycky jsem to dělala, ale mé srdce je teď jiné. A nemůžu se dočkat, až uvidím, co to obnáší a jaké to přinese výsledky.

Nemáš strach, že až se vrátíš, tak v kleci ten klid najednou cítit nebudeš?

Ano, naprosto. Bojím se. Ale nevidím to jako negativní věc. Vlastně to vidím pozitivně. Nemyslím si, že to bude o tom, že se vrátím do klece a budu chaotická nebo vystresovaná. Ale taky si nemyslím, že budu cítit ten klid stejným způsobem jako předtím. Protože můj život byl chaotický každý den.

Ten rozdíl mezi bojem v kleci a mým každodenním životem byl tak velký, že ten klid v mé hlavě prostě nikdy nebyl. Teď, když jsem skutečně klidná a sebevědomá a věřím si na každodenní bázi… Není to tak, že se tak cítím dvakrát nebo třikrát do roka, ale vlastně každý den.

A to, co buduje skvělé sportovce, není to, co dělají jednou za rok. Je to to, co dělají každý den. Je to to, co budují každý den. Takže se nebojím, ale jsem zvědavá. Myslím, že se budu cítit mnohem uvědomělejší než kdy dřív, což je ještě lepší než být v klidu.

První tři měsíce po zranění? Peklo na zemi!

Jak se ti vůbec nyní žije bez MMA? Čím vyplňuješ svůj čas? A jak to po psychické stránce bylo nebo furt je náročné?

Není to vůbec těžké. Trvalo mi tři hodiny, než jsem si řekla, že takhle to má být, a než jsem si přenastavila mozek na to, že teď můžu dělat všechny ty věci, na které nikdy nemívám čas, a můžu si skutečně odpočinout, aniž bych měla ten nejhorší pocit v žaludku, že bych měla někde být nebo něco dělat. Je to pravděpodobně ta nejlepší věc, která mě kdy potkala.

První tři měsíce teda byly peklo na zemi. Nejenže jsem musela projít operací a zraněním, ale v každodenním životě se mi děly různé změny. Řešila jsem hodně osobních věcí najednou. V jednu chvíli jsem si říkala, že už nevím, jak dál. Byla jsem ztracená. Ne poprvé, ale teď jsem nevěděla, jestli a jak zvládnu další den.

Byla to prostě kombinace všeho. Nebylo to jen to zranění. Bylo to prostě všechno. Život toho naložil moc. Ale pomalu a jistě jsem se z té díry vyhrabávala s tím, že se do toho prostě opřu po té byznysové stránce a mám tolik nápadů a prostě chci budovat podniky a přivést své nápady k životu. A věděla jsem, že to dokážu.

Strávila jsem hodně hodin za obrazovkou a nevím, jak normální lidé zvládají pracovat rok co rok za stolem. Ale chápu, že spousta lidí bojuje se svým zdravím a se svým tělem, protože sezení je pravděpodobně ta nejvíc škodlivá věc, kterou jsem kdy v životě udělala. Ale ano, vím, že je to jen na pár měsíců a pomalu a jistě to vlastně brzy skončí. Teď jsem víc a víc v tělocvičně. A miluju to.

A ano, našla jsem si práci, takže pracuji s lidmi se speciálními potřebami a starám se o ně a zkrátka si užívám život. Užívám si sama sebe. Nikdy jsem toho nebyla schopná, takže si myslím, že je čas, abych byla sama se sebou a neutíkala před sebou. Poznávám samu sebe, což zatím nebyla příliš zklamávající cesta.

Distanc od MMA

Sleduješ třeba dál zápasy Oktagonu? Pokud ano, jaké to je, když se jen díváš a nevíš, kdy budeš zpět?

Upřímně, nikdy jsem nepatřila mezi ty lidi, kteří by nějak moc sledovali MMA. Takže ne, nesledovala jsem zápasy Oktagonu. Obvykle se dívám tehdy, když mě lidé poprosí, abych se na něco se podívala. Jinak moc MMA nesleduju, i když bych asi měla (smích).

Snažím se o to, pracuju na tom, ale… Miluji tu část o zápasení. Vzrušuje mě to, ale vzrušuje mě to až do bodu, kdy je to nepříjemné. Takže proto moc nechodím na tréninky a nedívám se na to, jak někdo zápasí. Držím si distanc a myslím, že je to dobře, jelikož si udržuju odstup.

Kdykoliv jsem zvědavá a říkám si, jestli ještě umím dávat rány, tak se prostě zastavím a nějak zlehka si zastínuju a řeknu si, že ta koordinace není tak špatná a že se do toho dokážu snadno dostat, myslím, že do všeho během měsíce. Takže to bude hlavně o tom nenechat se příliš brzy strhnout a udržovat si ten odstup, díky čemuž budu ještě víc hladová.

Cecilie Bolander promluvila o Szabové i Dalaslan, vyjádřila se i k OnlyFans

A co říkáš na to, že Lucia Szabová teď bude bojovat o svůj druhý titul. Jak moc jí věříš? 

To je otázka, nad kterou jsem se moc nezamýšlela. Abych byla upřímná, nikdy jsem na nikoho nevsázela jako na favorita. Přeji jí to nejlepší. Jediné, co chci vidět pokaždé, když holky vstoupí do klece, je prostě to, aby do toho daly vše a předvedly dobrý zápas.

Co se má stát, stane se, ale prostě bojujte, jako by na tom závisel váš život, a to je vše, na čem záleží. Takže si nemyslím, že je na mně, abych jí věřila. Myslím, že ona musí věřit sama v sebe (smích).

Kromě toho ve tvé divizi vystřelila Alina Dalaslan. Jak se ti jako bojovnice líbí?

Myslím, že je to miláček, abych byla upřímná. Nejenže se tak prezentuje. Myslím, že taková opravdu je. MMA potřebuje víc lidí, jako je ona. Myslím tím, že ráda vidím víc bojovnic, které jsou ve skutečnosti ženské a milé a ne… chci říct, možná v mých očích je občas na hraně to, jak využívá své tělo. Ale většinou spíš ne (smích).

Cítím, že je stále v mezích, není to tak, že by byla OnlyFans bojovnice, a OnlyFans bojovnice myslím ty, které prodávají svá těla online, což mě hrozně unavuje. Jsem přesný opak. Už z principu.

Chci, aby mě lidi, kteří mé zápasy sledují, sledovali kvůli tomu, že milují způsob, jakým bojuju, a líbí se jim to, jaký jsem jako člověk. A samozřejmě si nezakrývám obličej a tak, ale chci zkrátka respekt za to, co přináším ke stolu, víc než za to, na co se dá koukat. A to samé cítím z Aliny.

Doufám, že bude pokračovat v tom, co dělá. Ale má kolem sebe spoustu lidí a já jen doufám, že má kolem dobré lidi, kteří ji povedou správným směrem. Mám pocit, že na té dívčí straně potřebujeme mnohem víc bojovnic, které se neprodávají na OnlyFans nebo jsou na úplně opačné straně a v podstatě chtějí vypadat jako kluci, ne jako holky.

Nevím, jestli je to moc kontroverzní názor, ale pro mě je to důležité. Chci být někým, na koho se normální holka může podívat a říct si, že je docela cool dělat MMA i bez toho, aby prodávala svůj zadek online. Každopádně Alina se mi líbí, je to cool bojovnice.

Těšte se na drsnější Cecilii Bolander!

Jaká Cecilie Bolander se vrátí do klece? Máš v plánu změnit nějak svůj styl? Bude mít zranění nějaký dlouhodobý vliv na tvoje koleno a tedy způsob boje?

Ne. Styl nezměním. Ale budu tam mít víc ze sebe. Jak jsem řekla, měníme procenta mého těla a složení mého těla, aby odpovídalo mému stylu. Takže uvidíte efektivnější a prostě drsnější Cecilii Bolander.

Jinak si myslím, že lidem se líbí, jak bojuju. Nemyslím si, že mě vnímají jako nudnou zápasnici, ať už v jakémkoliv ohledu. Sama se moc těším na své sebevědomí. Nejen v den zápasu, ale v každodenním životě. Jsem zvědavá, co to se mnou udělá. Nahání mi to husí kůži.

Moc děkuju za odpovědi a přeju hodně štěstí a hlavně zdraví. Těším se, až tě zas uvidím zpět v kleci!

Moc děkuji, že ses ozval. A moc děkuji, že jsem mohla odpovídat na otázky. Snad některé odpovědi dávají smysl. Díky za vaši práci. Bez ní to není ono. Baví mě odpovídat. Takže děkuju!