Český hokej v troskách? Jsme továrna na průměr a protekční rybníček. Milán byl jen poslední varování!

Komentář – Olympijský turnaj pro nás před třemi dny definitivně skončil a já si v hlavě přehrávám posledních patnáct let českého hokeje. Jestli jsme se po pražském zlatu v roce 2024 plácali po ramenou, jak jsme se vrátili na vrchol, tak turnaj na ZOH v Itálii nám tu iluzi nemilosrdně rozbil na tisíc kousků.

• Prohra s Kanadou je odrazem taktického pravěku a ustrašeného hokeje, který v Česku učíme už od přípravek
• Nesmyslné tabulkové odstupné z dětí dělá majetek klubů a dusí talenty bez vlivných rodičů
• Finanční tresty pro kluby extraligy, které nenasazují mladé hráče, a zavedení daně z luxusu za cizince

Prohra 3:4 v prodloužení s Kanadou ve čtvrtfinále sice pro laika může vypadat jako hrdinský vzdor, ale lidé, kteří se v hokeji orientují, v tom vidí něco zcela jiného. Vidí propast. Vidí tým, který hraje o přežití, nediktuje tempo. Spoléhá na to, že David Pastrňák s Martinem Nečasem něco vymyslí a Lukáš Dostál chytí nemožné.

Český hokej ztratil příslušnost k absolutní světové špičce a uvízl v bažině průměrnosti. A bez radikálních a nesmírně bolestivých řezů už se z ní nikdy nedostane. Pojďme se společně podívat na komplexní a souvislou diagnózu toho, proč nám vlak nejen ujel, ale proč už ani nestojíme na stejném perónu, a jakou cestou se musíme vydat, abychom ho vůbec začali stahovat.

Hloubka kádru a taktický pravěk

Když budeme analyzovat naše vystoupení na olympiádě, narazíme na hlavní problém: hloubku kádru. Naše první dvě formace snesou nejpřísnější světové měřítko, ale jakmile trenéři pošlou na led třetí a čtvrtou lajnu nebo třetí obranný pár, jsme přehráváni.

Nemáme kde brát. Zatímco Kanada, USA, Švédsko a Finsko dokážou složit čtyři elitní útoky z hvězd NHL, my lepíme sestavu hráči z Evropy. Ti však na brutální tempo a fyzickou náročnost turnaje nejlepších z nejlepších zkrátka nestačí.

Z toho pramení náš zastaralý herní projev. Hrajeme ustrašený hokej založený na čekání na chybu. Náš forechecking se scvrkl na pasivní systém 1-3-1 nebo 1-2-2. To v praxi znamená, že jeden útočník jde alibisticky napadat a zbytek týmu okamžitě couvá do středního pásma, kde stavíme takzvanou past.

Světová špička ale dnes hraje nátlakový, agresivní systém 2-1-2. Dva útočníci letí v plné rychlosti na obránce s pukem, nedají mu prostor zvednout hlavu a nutí ho k chybám hned v zárodku akce. My se dravosti bojíme, což je nejmarkantněji vidět na naší hře v obraně a takzvaném gappingu.

Zatímco elitní beci v NHL udržují mezi sebou a útočníkem minimální mezeru na délku hokejky a dusí útoky už na červené čáře, český obránce má panický strach ze souboje jeden na jednoho. Začne couvat příliš brzy, nechá soupeři tři až pět metrů prostoru k nabrání rychlosti a de facto ho v klidu dovede až před vlastního brankáře.

Fabrika na průměrnost a hokejové nevolnictví

Tento taktický alibismus a strach z chyby ale nevzniká až v národním týmu, je do hráčů systematicky vtloukán už od přípravek. Český mládežnický hokej se stal fabrikou na průměrnost a hokejové nevolnictví. V následujícím draftu nebude v top 10 jediný Čech, a to je problém.

Chybí nám ofenzivní obránci, chybí nám rozdíloví centři. Místo toho, abychom u dětí do třinácti let pěstovali lásku ke hře, kreativitu a dokonalé bruslení na hranách, hrajeme na výsledky. Trenéři bez adekvátního pedagogického vzdělání řvou na desetileté kluky za to, že zkazili kličku na modré čáře, a nutí je puky raději vyhazovat o mantinel, jen aby v neděli vyhráli bezvýznamné utkání v Dolní Horoměři.

Řada expertů na tuto toxickou kulturu výsledku neustále upozorňuje. K tomu se přidává obrovský problém s takzvaným tabulkovým odstupným, což je světový unikát, který z dětí dělá doslova majetek klubů. Pokud chce rodič přehlásit svého desetiletého syna do vedlejšího města, kde mají lepšího trenéra a modernější přístup, klub si za něj podle svazových tabulek naúčtuje desetitisíce korun jako výchovné.

Rodiče z nehokejového nebo chudšího prostředí to často finančně nezvládnou a dítě s hokejem skončí. Kluby tak nemají absolutně žádnou motivaci zkvalitňovat svůj tréninkový proces, protože vědí, že jim děti kvůli nesmyslnému výkupnému nemohou utéct ke konkurenci. Pokud tento systém okamžitě nezrušíme alespoň do věku patnácti let a nevrátíme dětem a rodičům svobodu, nikdy základnu nerozšíříme.

Destrukce juniorských soutěží

Dalším hřebíkem do rakve našeho rozvoje je samotná svazová politika ohledně mládežnických soutěží. Juniorský hokej u nás prošel za poslední dekádu takovou destrukcí, že nad ním zámořští skauti v podstatě zlomili hůl.

Formát extraligy juniorů se neustále mění podle toho, jak zrovna zafouká politický vítr v regionech. Jeden rok ligu nafoukneme na 24 týmů, aby hráli všichni, čímž se kvalita rozmělní na úroveň krajského přeboru a zápasy končí propastnými rozdíly. Další rok svaz zpanikaří, soutěž drasticky seřízne na 14 týmů, což vyvolá vlnu soudních žalob od sestupujících klubů.

Do toho se neustále míchá s věkovými limity, zavádějí se výjimky pro přerostlé hráče a výsledkem je absolutní chaos, ve kterém talentovaní kluci nemají šanci na koncepční rozvoj a raději v šestnácti letech hromadně prchají do kanadských juniorek nebo švédských akademií.

Přitom recept je naprosto jednoduchý. Potřebujeme úzkou, elitní, neměnnou juniorskou soutěž o maximálně čtrnácti týmech. Je nutné odstranění jakýchkoliv starších hráčů na výjimku. A musí se v každém kole potkat ti nejlepší z nejlepších v zápasech, které hráče donutí jít na krev.

Fenomén trenérů-tatínků

A právě zde se dostáváme k tématu, o kterém se v kuloárech šušká denně, ale nahlas se o něm mlčí. Je to kultura protekce a nepotismu, která prorůstá českým hokejem od přípravek až po výkonný výbor. My si náš už tak malý rybníček talentů ještě dobrovolně zmenšujeme tím, že místo čisté výkonnosti často rozhoduje správné příjmení nebo vlivný agent.

Začíná to fenoménem trenérů-tatínků v žácích, kde syn trenéra hraje prvního centra a chodí na přesilovky, i když na to herně nemá, zatímco talentovanější kluk bez vlivných rodičů sedí na střídačce a kvůli tabulkovému odstupnému nemůže odejít jinam.

Nepotismus v nejvyšších patrech

Tento problém ale graduje v tom nejcitlivějším věku: u dorostu, v extralize a v mládežnických reprezentacích. Když se podíváme na nominace do reprezentačních výběrů U16 až U20, nebo na to, kdo dostává ty kýžené první šance a ice time v extraligových A-týmech, až děsivě často tam svítí povědomá jména.

Jsou to synové bývalých vynikajících hráčů, legendárních reprezentantů ze zlaté éry, nebo současných vlivných trenérů a manažerů. Skauti z NHL často nevěřícně kroutí hlavou, když vidí, že na mezinárodní turnaj jede potomek slavného otce nebo klient vlivného agenta, jehož analytická data a reálný přínos pro hru jsou hluboko pod průměrem, zatímco nesmírně dravý a talentovaný kluk z malého klubu bez zvučného jména a politického krytí zůstane doma.

Tento uzavřený ekosystém platí i pro dospělý hokej. Tam se neustále recykluje těch samých patnáct trenérských jmen na základě starých kamarádšaftů. Majitelé se bojí sáhnout po vzdělaném, moderním trenérovi s notebookem, který by do systému hodil vidle a začal nominovat hráče čistě podle dat a schopností.

Děsíme se zahraniční cesty. Nezávislý expert ze Švédska nebo zámoří by neřešil, čí syn zrovna sedí v kabině. Hrál by s těmi, kteří umí držet těsný gap a nátlakový forechecking. My nemáme luxus Kanady ztratit talentované hráče. Každý kluk, kterého systém znechutí tím, že jeho místo zabere protekční potomek slavného hokejisty, je pro nás nenahraditelnou ztrátou.

Extraliga jako liga strachu vs. ostrůvky odvahy

Tato neschopnost připravit juniory na dospělý hokej pak plynule navazuje na marasmus v Tipsport Extralize. Extraliga je nepochybně nesmírně těžká, takticky svázaná a kvalitní soutěž, ale pro výchovu české reprezentace dělá zoufale málo.

Stala se z ní liga strachu a veteránů. Kluby jsou pod obrovským tlakem na sestup nebo na postup do play-off. Majitelé netrpělivě sledují tabulku a trenéři se třesou o místo. Následkem toho raději pošlou do klíčových situací pětatřicetiletého hráče za zenitem nebo průměrného cizince, než aby dali důvěru osmnáctiletému talentovi.

Běžný český junior u nás v lize odehraje zhruba čtyři minuty za zápas, je nasazován výhradně do čtvrté formace s defenzivními úkoly a po první špatné nahrávce mizí na měsíc na tribuně. Přitom ostrůvky pozitivní deviance nám jasně ukazují, že to jde dělat jinak.

Podívejme se na Karlovy Vary a jejich odvahu stavět na mládí, včetně sedmnáctiletého Petra Tomka. Podívejme se na Bílé Tygry z Liberce, kteří dlouhodobě ukazují, že mají nejlepší systém zapracovávání odchovanců, z čehož aktuálně těží fantastický Tomáš Galvas.

A příkladem je Třinec, kde se navzdory obrovskému tlaku na obhajobu titulu nebáli zabudovat do sestavy Petra Sikoru. Dali mu prostor růst a hráli ho i v těžkých minutách. Tyto kluby dokazují, že věk je skutečně jen číslo a že omlazení kádru nutně neznamená pád na chvost tabulky.

Krizový plán záchrany

Aby se ale z těchto výjimek stal standard, musí zasáhnout svaz a vedení ligy formou tvrdého finančního modelu. Nemůžeme trenérům nařídit, koho mají stavět, ale můžeme jim sáhnout na peníze. Vedení soutěže musí zmrazit podstatnou část prostředků pocházejících z televizních a marketingových práv do speciálního fondu budoucnosti.

Tyto peníze pak klub dostane vyplacené pouze za podmínky, že jeho hráči do dvaceti let odehrají v sezóně reálný, měřitelný čas na ledě, který musí činit průměrně alespoň dvanáct až patnáct minut na zápas. Pokud klub tuto kvótu nesplní, hraje na jistotu a spoléhá se jen na cizince a veterány, o miliony korun z televizních práv přijde a tyto propadlé finance si mezi sebou rozdělí ty organizace, které mládí prostor dávají.

Ruku v ruce s tím by měla jít daň z luxusu podle švýcarského modelu. Kluby platí lize obrovské sankce za to, pokud překročí povolený počet zahraničních hráčů na soupisce. Všechny tyhle kroky by měly fungovat jako krizový plán pro český hokej.

Pokud okamžitě nezrušíme hokejové nevolnictví v podobě tabulek u dětí, pokud nezačneme do třinácti let hrát bez počítání skóre výhradně na dovednosti po vzoru Švédska a pokud nedonutíme extraligové kluby finanční motivací nasazovat mladé hráče do klíčových minut, budeme dál padat.

A především musíme rozbít toxický nepotismus zavedením nezávislých, datově orientovaných analytických oddělení. Ta budou mít při skládání mládežnických reprezentací hlavní slovo bez ohledu na to, jaké jméno má hráč na dresu.

Bude to bolet, ale je to potřeba

Budeme si muset projít nesmírně bolestivým obdobím, kdy budeme zkoušet aplikovat do všech reprezentačních výběrů agresivní nátlakový hokej v plné rychlosti, budeme ze začátku dělat chyby, propadat u modré čáry a možná nás párkrát ve čtvrtfinále vyřadí Německo nebo Švýcarsko.

Ale za šest až osm let se tento systém ozdraví, oprostíme hokej od strachu z chyby a začneme znovu produkovat hráče pro první kola draftu, kteří se nebudou bát hrát s pukem proti komukoliv na světě. Zajímalo by mě, jak se na to díváte vy, když čtete tyhle tvrdé řádky.

Myslíte si, že by u nás mezi zarputilými staromilci a tvrdohlavými majiteli extraligových klubů reálně prošel návrh na odebrání části televizních peněz za to, že nenasazují mladé hráče, nebo by takový krok okamžitě narazil na neprostupnou zeď zákulisní politiky?

Zdroj: Autorský článek