I Pastrňák je jen člověk, od hráčů z NHL ale potřebujeme víc. Čeká nás tvrdší cesta za medailí

KOMENTÁŘ – Základní skupiny olympijského hokejového turnaje jsou za námi. Teď už je jasné, že národní tým má před sebou k vytoužené medaili mnohem náročnější cestu, než bychom si představovali. Od té přívětivější varianty nás dělil jediný gól. Turnaj však zdaleka nekončí, ač je všem asi jasné, že k dokonalosti má hra českého týmu stále poměrně daleko.

• Jeden gól rozhodl o tom, že český tým čeká výrazně těžší cesta za medaili
• Hráči NHL zatím nedávají týmu to, co od nich fanoušci očekávají
• Na konečné soudy je brzy, zápasy o všechno začínají právě teď

Formát olympijského turnaje je nekompromisní, mnohdy rozhoduje o osudu týmu jediný gól. Bylo tomu tak při vítězství Slováků ve skupině, podobně to dopadlo taky v případě českých hokejistů.

V minulém komentáři jsem psal, že hodnotit naši základní skupinu můžeme až po jejím skončení, takže teď nadešel ten správný čas.

Zase jde na danou situaci, jak už to tak běžně bývá, nahlédnout ze dvou úhlů pohledu. Na úvod jsme rozdílem třídy nestačili na silnou Kanadu, se kterou jsme prohráli 0:5. Pak jsme si uhráli povinné body s Francií po výhře 6:3, bez ohledu na nepříjemný výpadek na začátku druhé třetiny.

Až utkání proti Švýcarsku nám mělo tak nějak odhalit, na čem jsme. Po očekávané vyrovnané bitvě náš tým nakonec prohrál 3:4 v prodloužení.

Před začátkem turnaje jsme čekali, že s Kanadou nejspíš nevyhrajeme, s Francií ano a se Švýcary, že to bude boj do posledních vteřin. V tomhle ohledu jsme tak vlastně do puntíku dostali vše, co jsme očekávali.

Celkově vzato jsme proti Švýcarsku neodehráli zase tak špatný zápas. Dvakrát jsme dokázali proti vybroušené defenzivě dohnat ztrátu, rozhodlo nevyzpytatelné prodloužení tři na tři. Od tragédie měla předvedená hra docela daleko, ač slovo „dokonalost“ použít taky rozhodně nelze.

Jeden gól, těžší cesta. Rozhodují detaily

Ve výsledku vlastně stačilo vstřelit jediný gól v prodloužení, abychom dosavadní cestu na turnaji v Miláně hodnotili výrazně lépe. Takhle nás čeká v osmifinále houževnaté Dánsko, v případném čtvrtfinále půjdeme na dominantní Kanadu, u které to zatím vypadá, že bude jen těžko hledat na této olympiádě přemožitele.

Ve výsledku se tak nabízí jeden pohled, že je výkon českých hokejistů zatím velkým zklamáním, ačkoliv z druhého pohledu můžeme říct, že jsme vlastně dostali to, co jsme očekávali. Jak už to v hokeji často bývá, jsou to opravdu detaily, které rozhodují o úspěchu či neúspěchu nebo o lepším pocitu ze hry.

V utkání se Švýcary by dost možná stačilo, kdyby sudí odpískali soupeři naprosto prokazatelnou hru ve čtyřech v prodloužení. U poloviny gólů Švýcarů v naší síti se taky nedá zrovna říct, že by nám šla štěstěna vyloženě naproti.

Rozhodně to nemá ale vyznít jako výmluvy, jen pohled a fakt, jak malé detaily stačí k tomu, abychom jako národ naše hokejisty zatracovali nebo nosili na rukách.

Potřebujeme více od našich nejlepších hráčů

Po porážce s Švýcarskem na sociálních sítích čteme různou formu kritiky. Jedni cepují hráče z české extraligy, že nejsou na vražedné tempo na malém kluzišti stavěni. Jiná sorta lidí zase kritizuje hráče z NHL, kteří jsou na tento styl hokeje zvyklí a měli by na ledě ukázat mnohem více.

Hned jsem si vzpomněl na větu generálního manažera Nashvillu Barryho Trotze, který po nepovedeném začátku sezony od Predators řekl bez servítek naplno do médií větu: „Potřebujeme víc od našich nejlepších hráčů, sakra!“

Po tomto prohlášení skutečně začaly největší hvězdy z města country doručovat to, co se od nich očekávalo, po čemž se predátoři výrazně herně i výsledkově zvedli. A přesně to teď potřebuje možná slyšet parta od Radima Rulíka. Ne, že bych chtěl všechny české hvězdy pranýřovat, to by nebylo spravedlivé.

Martin Nečas dává góly, David Pastrňák se dostává do šancí, což dokazují také analytické statistiky. V řeči čísel patří tito borci mezi nejlepší hráče, ač to třeba pocitově na první pohled nevypadá.

V týmu je však daleko více hráčů z NHL. Asi nebudeme příliš nároční, když řekneme, že jsme toho od některých čekali o trochu víc.

Pastrňák jako klíč k úspěchu? I sportovci jsou jen lidi

Konkrétně u Davida Pastrňáka ale není situace černobílá. Málokdo si uvědomuje, pod jakým tlakem na olympiádě hraje. Do Milána přijel jako největší hvězda našeho týmu.

Automaticky se od něj očekává, že jeho výkony budou bezchybné a v každém utkání bude dělat minimálně tři body, jako se mu to daří v Bostonu, když hraje ve své největší pohodě.

Jenomže takhle žádný sport ani hokej nefunguje. Stačí poukázat na snowboarďačku a lyžařku Ester Ledeckou. Od ní se také očekávalo, že minimálně jednu zlatou medaili pro českou výpravu automaticky doručí.

Tlak na její výsledky byl od široké veřejnosti tak silný, že se dokonce uchýlila k omluvě národu, že se jí splnit cíl nepodařilo.

I sportovci jsou jen lidi. Aby David Pastrňák rozhodoval většinu zápasů, potřebuje kolem sebe ty správné spoluhráče. Hokej je kolektivní hra. Možná tady je kámen úrazu, proč to zatím, jak se říká, tak úplně „nelepí“.

I sám kouč Radim Rulík do médií přiznal, že zatím se svými kolegy hledá optimální variantu, jak probudit svou největší hvězdu k větší produktivitě.

Zajíce počítejme až po honu, na kritiku prostor teprve bude

Celkově mě (ne)překvapuje, jak moc silnou kritiku český tým od fanoušků schytává, ač konec je ještě stále docela daleko. Někdy si říkám, kam se vytratila ta víra hrdého národa, který bude za našimi hokejisty stát i v případě, že peklo zamrzne? Klíčová fáze turnaje je stále před námi.

Teď nás čeká osmifinále s Dánskem, ve kterém, když se vyloženě nepokazí všechno najednou, bychom měli zvládnout postoupit. A pak bychom šli na Kanadu, o které rádi říkáme, že jí jednou z deseti zápasů nachytat můžeme.

Je sice pravda, že úspěch českého hokeje v Miláně je postaven na shodě příznivých okolností, bezchybném výkonu celého týmu a zblázněném brankáři. Ale vždyť to není proboha nic jiného než to, co jsme věděli už před turnajem.

Všichni víme (a vědí to i sami naši hokejisté), že náš hokej v tuto chvíli není v té nejlepší kondici v dějinách.

Léčba českého hokeje nějakou dobu potrvá

Přesto bychom asi měli prozatím hlavy našich miláčků sundat ze špalku. Dát jim prostor, důležitou podporu a vše hodnotit střízlivěji s odstupem až po skončení turnaje. A když nakonec ve čtvrtfinále s Kanadou přece jen rupneme, nebude to nic víc než to, co jsme tak trochu všichni čekali.

Před pár lety jsme si byli vědomi, že léčba českého hokeje potrvá déle, třeba i dekádu nebo minimálně jednu generaci. Úspěchy dvacítky z posledních let ukazují, že jsme se přece jen alespoň částečně vydali správným směrem.

Těžko s nadějí očekávat, že zrovna teď prorazíme hvězdný strop i na olympiádě. Naše přání není skutečná realita.

Turnaje krátkodobého charakteru mají ale jednu vlastnost, která nám hraje alespoň trochu do karet. Zápasy o všechno se nehrají na sedm zápasů, jako dlouhodobé ligové soutěže. Ne vždy vyhraje lepší. Jak sami víme, nejsme lepší než Kanada, USA, Finsko, Švédsko a bohužel nejspíš ani lepší než Švýcarsko.

Tak jako nebylo možné porazit USA ve čtvrtfinále olympijského turnaje v Naganu, tak jako nebylo možné porazit ve finále hvězdami nabité Rusko na MS v roce 2010, tak jako nebylo možné, aby Dánsko vyřadilo na posledním šampionátu Kanadu, stejně tak „není možné“ na těchto hrách porazit někoho z těch nejlepších.

Zdroj: Autorský článek