Martin Hroch: Ve Francii jsem měl klid na volejbalovou práci

Bývalý reprezentant a současný trenér Martin Hroch je výraznou volejbalovou osobností. Jako hráč startoval na mistrovství světa i Evropy, také má na svém kontě řadu trenérských působišť na klubové i reprezentační úrovni. Od roku 2019 je asistentem trenéra českého ženského národního týmu a v současnosti vede extraligový klub žen Dukly Liberec.

• Nejraději vzpomíná na působení v Montpellieru
• Sport je ve Francii na úrovni kultury
• U Atlantiku pozoroval tuleně a delfíny

Jaké byly vaše začátky při prvním zahraničním působení?

Jako hráč jsem odcházel do Francie pouze na rok, tehdejší omezení na pouze dva cizince vytvářelo obrovský tlak na zahraniční hráče a šanci prosadit se měli hráči, kteří byli v reprezentačních týmech. Po roce 1998 s případem „Bosman“ se situace uvolnila, začaly se otvírat nové volejbalové trhy, do hry vstoupili hráčští agenti.

Byla otevřena „velká volejbalová tržnice“, ale já zůstal věrný Francii, kde jsme se s manželkou cítili dobře. Narodily se nám tam dcery Veronika a Tereza (které dodnes nesou pozitivní stopy pobytu v zemi galského kohouta).

A jak to bylo dál?

Po sezóně v Grenoblu následovalo Rennes, pak pět let v Montpellier, jednoznačně nejlepší klubové působení po všech stránkách (sportovní, finanční, rodinné zázemí). Tam jsem se potkal s francouzskými reprezentanty, kteří už v té době začínali sbírat medaile na vrcholných akcích. Bohužel na konci přišlo i zranění – operace kolene a „návrat na zem“, na druhou stranu mi francouzský zdravotní sociální systém umožnil návrat zpět do vrcholového sportu.

Následovaly kluby Saint Brieuc (dva roky) a po roce v Dunkerque jsem dostal nabídku od Martina Gerži do tehdejšího RWE Brno (Volejbal Brno), kde jsem byl dalších pět let. V tom čtvrtém, kdy mi bylo sedmatřicet let, jsem se začal překlápět na trenérskou cestu. Nejdříve jako asistent trenéra Husára, o rok později po jeho odchodu mi Martin Gerža nabídl trénování brněnského mužského „Áčka“ a já svojí hráčskou kariéru definitivně uzavřel a překlopil na tu trenérskou.

A opět jste se vrátil do Francie a pak přešel znovu do Brna, že?

Následovalo působení ve francouzském Saint Quentinu u druhé francouzské profi soutěže. Po návratu mi pro změnu Richard Wiesner nabídl trénování v KP Brno (2013) u mládeže, kde byla pode mnou i moje dcera Veronika. Od té doby se pohybuji pouze u žen ( už bych nikdy netrénoval kolektiv, kde je moje dcera, každopádně cenná zkušenost).

Co vás při zpětném hodnocení ve Francii nejvíc zaujalo?

Na Francii mě tenkrát kromě velice kvalitní soutěže upoutal klid pro mou “volejbalovou práci“. Okolo klubů se pohybovalo spousta dobrovolníků, když byl nějaký problém, hned se to někdo snažil vyřešit. Manažer mě poslal za konkrétním člověkem a ten pak s úsměvem se mnou věci řešil… Byl to obrovský rozdíl od tehdejší „blbé nálady“, na kterou jsme tehdy naráželi po návratu do Česka (tehdejší „devadesátky“ se na tom hodně podepsaly).

Jaké je podle vás postavení sportu ve Francii?

Sport byl ve Francii postaven na úroveň kultury a tím pádem se o nás mluvilo úplně stejně. Zatímco v Česku se vytahovaly peprné kauzy sportovců, tam jsme byli součástí společnosti. Města si vybírala sporty, prostřednictvím kterých se pak prezentovala dlouhá léta a nebylo to závislé na tom, kdo je zrovna ve vládě, struktury se budovaly po celá léta.

Městské dotace se pohybovaly mezi 60-70 % rozpočtu, na druhou stranu s tím byly svázané i povinnosti klubů se účastnit akcí pořádaných městem. Z mnoha vybírám náš trénink a zápas ku příležitosti otevření tělocvičny v ženské věznici v Rennes, kde byly trestankyně i za hrdelní tresty… dlouhou dobu neviděly chlapy, tak si dovedete představit, jak jsme se tam tenkrát cítili… Ale toto byl opravdu extrém, každý měsíc jsme se něčeho účastnili, většinou to bylo i s místními politiky, kteří se s námi rádi fotili.

Máte stále vazby na francouzské prostředí?

Jednání i komunikace probíhaly s kluby příměji než je to teď, tehdy nebylo moc hráčských agentů, takže jsme kontrakty domlouvali přímo s trenéry či vedením klubů. Důvěra tam byla tak nastavená hned od začátku. Ta symbióza byla cítit všude. Přesto, že jsme byli „cizinci“ navázali jsme tam kontakty, které trvají i po třiceti letech. Samozřejmě i ve Francii se mění nálady, ale vzpomínky i vazby z těch let trvají dodnes.

Jak byste srovnal hráčskou a trenérskou kariéru?

Každopádně hráčská a trenérská kariéra se vůbec nedají srovnávat. Jako hráč bylo mým úkolem podat sto procent na tréninku i v zápase a pak jsem měl klid. Jako trenér musím být v pohotovosti pořád. Mimo účast na tréninku neustále řeším nějaké věci, připravuji tréninky, dělám rozbory a musím být k dispozici jak vedení klubů, hráčkám, když chtějí řešit své problémy. Prošel jsem francouzským systémem, takže jako trenér se snažím komunikovat, hledat řešení, být k dispozici a ten čas mi pak někde chybí…

Co na to rodina?

Většinou to odnáší mé volno a bohužel moje rodina. Ta sice je zvyklá na ledacos, manželka i dcery jsou „odkojené volejbalovým míčem“, ale někdy už je to moc. Za Covidu jsem trénoval francouzský Quimper, s rodinou se kvůli karanténě neviděl od srpna do vánoc, pak od Vánoc do května. Vůbec v Covidu jsme sestoupili zase na zem, věci, které dříve byly normální, byly teď absolutně nemyslitelné. Cesty napříč Francií s rouškami v TGV nezapomenu. Tak jako, že jsme s kolegou sháněli jídlo u výdejových okýnek a pak je vozili hráčkám jako předzápasovou stravu…

Měl jsem tehdy pronajatý malý domeček sto metrů od Atlantiku, vzhledem k tehdejšímu omezení na vycházení jednoho kilometru jsem byl na pláži neustále sám. A ani nemohl do města, tak jsem jezdil na kajaku po zátokách a pozoroval tuleně a delfíny, kteří se za absence lodní dopravy vydávali k bretaňským břehům.

Zdroj: Autorský rozhovor