Prvním Čechem na Dakaru byl v roce 1983 Miroslav Kubíček. Rallye Paříž-Dakar byla tehdy v plenkách

Na prvního českého závodníka, který absolvoval Dakar, si asi vzpomene málokdo. Říká vám něco jméno Miroslav Kubíček? Možná ano, zase tak neobvyklé jméno to není. Ale v souvislosti se slavnou rallye?

Miroslav Kubíček se závodu zúčastnil poprvé v roce 1983. Rallye Paříž-Dakar se tenkrát jela popáté. V tehdejším Československu se ale o tom moc nepsalo. Důvod? Kubíček v roce 1968 se svými rodiči emigroval a u svého jména měl švýcarskou vlajku.

V osmadvaceti nechal motokrosu, protože podle jeho slov přišli mladí kluci, kteří byli v této disciplíně zkrátka lepší. Na motorky ale Miroslav Kubíček rozhodně nezanevřel. Když se mu naskytla možnost jet Dakar, který v osmdesátých letech minulého století nabíral na popularitě, neváhal.

Svůj první závod jel v barvách soukromého týmu Swiss Moto Ball. Jezdil na stroji KTM s označením GS560. Motorka byla speciálně upravená, avšak o nějakém továrním speciálu nemohla být řeč. „Bylo to jedno velké dobrodružství,“ vyprávěl český jezdec v dokumentárním filmu pro televizní Svět motorů. Kubíček vůbec netušil, co ho čeká. A bylo to prý peklo.

Podmínky se s těmi dnešními nedaly srovnávat

„Jezdili jsme extrémně dlouhé etapy bez pomoci, bez jídla a často i bez pití,“ vzpomíná. Zásoby sice šestici motocyklistů švýcarského týmu vezly tři kamiony, ty však dorazily do cíle později než závodníci, někdy vůbec.

Účastníci Rallye Paříž-Dakar nebyli tak vybavení, jako dnešní jezdci. O navigacích či satelitních telefonech si mohli nechat jen zdát. Tehdy to pro ně bylo sci-fi. Proto se často stávalo, že závodníci se v africké poušti ztráceli a mnohdy byli nuceni přespat na divoko. Ztratit se ovšem jezdci mohou i dnes s veškerou nejmodernější výbavou. Vyprávět by mohl třeba Martin Michek, který se ztratil hned v první etapě letošního Dakaru.

Ani v osmdesátých letech nebyla nouze o nehody a s tím související zranění. V jedné etapě Kubíček na přejezdu havaroval, zlomil si zápěstí, klíční kost i lopatku a byl konec. „Moc jsme se nemyli a měli jsme hlad.

Propíchlé pneumatiky jsem opravoval lepící sadou a dofukoval ruční pumpičkou. Jeden den jsem píchl třeba i osmkrát. Mockrát jsem brečel a chtěl to vzdát. Tím, že jsme tam byli sami, bylo emoční vypětí velké. To bylo horší než samotná jízda,“ vzpomíná Miroslav Kubíček. Další rok šel ale do toho znovu.    

Zdroj: Garáž