Na novou generaci trenérů a manažerů se už v Česku stojí dlouhá řada, nejsou k mání a nerostou na poli

• 

Třiadvacetiletý Adam Průša je zářným příkladem toho, jak se v člověku snoubí sportovní talent s inteligencí. Sympatický mladík se od malička věnuje fotbalu, který ho provázel i během vysokoškolských studií a rád by s ním spojil i svou profesní kariéru. Před několika dny dokončil University of Derby v Anglii, když jeho dizertační práce vzbudila značný ohlas. Hodně času nyní věnuje činnosti pro konzultační platformu 121 ELITE Sport, kde působí na pozici výkonného ředitele. Soustředí se především na individuální rozvoj sportovců, do jejichž přípravy zařazuje moderní tréninkové postupy. V letošním roce navázal úzký kontakt se Slavií Praha, ale rozhodně nevylučuje ani budoucí angažmá v zahraničí. O jeho širokém záběru pojednává velice zajímavý rozhovor, který zároveň završuje jeho úvodní etapu života.

S fotbalem jste začínal v Humpolci. Jak vzpomínáte na své první fotbalové krůčky? Kdo vás ke kopané přivedl?

Pocházím ze sportovní rodiny. Taťka hrával za Humpolec a okolní kluby, takže jsem si to chtěl také vyzkoušet a fotbal byl takovou prvotní přirozenou volbou. V nějakých čtyřech letech jsem si šel poprvé zakopat s klukama na hřiště a v šesti letech mě zaregistrovali v Humpolci, kde jsem zpočátku nastupoval za mladší přípravku. Až do třinácti let mě tam trénoval taťka.

Měl jste pod vlastním otcem výhody, nebo na vás byl přísnější než na ostatní?

Když se zpětně ohlédnu, tak na mě byl taťka tvrdší než na ostatní kluky. Bral jsem to ale jako samozřejmost, když jsem k němu cítil přirozený respekt. Třeba na tréninku jsem mu stejně jako ostatní vykal. Jasně, nicméně úplně přirozeně jsme si vymezili hranice. Celkově se ale v týmu vytvořila skvělá atmosféra, která se projevila i na výborných výsledcích, když jsme patřili mezi nejlepší mužstva republiky. Hodně jsme si fotbal užívali. Ještě dneska se k taťkovi spousta hráčů hlásí, takže zůstává jejich mentorem do života.

• 

Konzultujete s otcem důležitá životní rozhodnutí?

Určitě. Já rád konzultuji věci s dalšími lidmi, abych poznal různé názory a dokázal jsem dané téma vnímat ze všech různých úhlů pohledu. Vlastně se tím v podstatě snažím vytvořit co nejširší obzor názorů, ze kterého si poté dotvářím ten svůj vlastní. On je vždycky první osobou, se kterou se poradím.

Zkoušel jste v dětství a mládí i jiné sporty?

Vzhledem k tomu, že jsem vyrůstal na sídlišti, tak jsme tady měli takový plácek a potom hřiště, kam jsem pravidelně chodil se skupinou kamarádů. Kromě fotbalu jsme zkoušeli tenis, stolní tenis, basketbal a různé další pohybové aktivity. Taťka navíc hrával hokej, ale mně bruslení moc nešlo, takže jsem si vybral fotbal.

Následoval přesun do Jihlavy. Jak velká to byla změna?

První kontakt s Jihlavou nastal v mých dvanácti letech. Přesně si vybavuji, že jsme tehdy hráli s Humpolcem v Třebíči. Tenhle zápas mi docela vyšel, když jsem dokonce vstřelil gól z půlky hřiště, takže se potom ozval pan trenér Tvarůžek z Jihlavy, jestli bych to u nich nezkusil.

Nejprve jsem nastupoval střídavě za Humpolec a Jihlavu. Osahal jsem si jihlavské prostředí a mně se to vyšší konkurenční prostředí líbilo. Ve čtrnácti letech jsem tedy do Jihlavy přestoupil. Zpočátku jsem na tréninky dojížděl z Humpolce, kde mi ve škole vycházeli vstříc, protože s prospěchem jsem nikdy neměl problémy. Při středoškolských studiích už jsem bydlel na internátě v Jihlavě.

Nestýskalo se vám na internátu po rodině?

O internátu u nás doma probíhaly dlouhé debaty. Humpolec se nachází asi 25 kilometrů od Jihlavy, takže by se asi dalo denně dojíždět, ale vyhodnotili jsme si to tak, že uspořený čas mohu věnovat fotbalu, škole anebo odpočinku. Rodina do toho správně vstoupila.

Internát jsme navíc měli přímo na stadionu, takže o nás bylo skvěle postaráno. Všechno na sebe výborně navazovalo, takže člověk měl celý den co dělat a ani nepřemýšlel nad tím, co se děje doma v Humpolci. Každý večer jsme si navíc s rodiči volali a pátky jsem jezdil zpátky domů.

Co všechno jste kvůli sportu a škole musel obětovat? Například diskotéky vás při pobytu na internátu nelákaly?

K těmto věcem mě to nikdy netáhlo. Samozřejmě jsem viděl, že ostatní kluci takhle ven chodí, ale upřímně mě to nelákalo a ani jsem to nevyhledával. Po náročném týdnu jsem se vždycky těšil domů. K rodině mám velice silný vztah. A hlavně jsem chtěl zvládat na vysoké úrovni jak školu, tak fotbal. Na ostatní věci prostě nezbývalo místo a ani jsem je nepovažoval za relevantní. Jsem dost cílevědomý, takže mě plně motivovalo odvádět kvalitní práci ve fotbale
a škole.

Nedívali se na vás spolužáci skrze prsty?

Chodil jsem tehdy na obchodní akademii, kde byla většina holek. Ve třídě jsem byl sám fotbalista, což mi pomohlo vypustit. Dokázal jsem se bavit o čemkoliv jiném a u toho si krásně odpočinul od fotbalu. Jinak mí spolužáci respektovali mé zájmy. Kluci z fotbalu mi občas říkali, ať jdu s nimi ven, ale neviděl jsem v tom přidanou hodnotu. Někdy měli poznámky, ale nikdy ve zlém.

Jak vzpomínáte na roky strávené v dresu jihlavské Vysočiny?

Musím vyzdvihnout trenéra Tvarůžka, který mě vedl ve věkových kategoriích U14 a U15. Na něj velmi rád vzpomínám, protože pracoval na mých nedostatcích, rozvíjel mé silné stránky a dokázal mě posunout výkonnostně dopředu. Myslím si, že přesun do Jihlavy byl hodně plynulý, ale samozřejmě se najdou věci, které mě mrzely.

Například jsem byl vždycky platným členem krajských výběrů, kdy za celé období výběrů jsem v nominaci nechyběl ani jednou, dokonce jsem i třikrát dělal kapitána. Potom se ovšem změnil trenér a na Kouba Cup, kde se tvoří jádro mládežnických reprezentací, jsem vůbec nebyl nominovaný. Jelo tam přitom dvanáct kluků z Jihlavy a já jsem mezi nimi chyběl.

Tohle bylo náročnější období. Bez větších potíží jsem pak zvládl přechod z žáků do dorostu. I když třeba ve starším dorostu jsem první rok dostával méně příležitostí, než jsem byl dříve zvyklý.

V Jihlavě jste to dotáhl až do juniorky. Nemrzí vás, že jste se tam neprosadil do áčka?

Když jsem nastupoval v juniorce, tak to bylo bráno spíše jako takové prodloužení dorosteneckého věku. Podle mého názoru myšlenka juniorské soutěže nebyla špatná, když si tam chodili zahrát i borci z první ligy. Bohužel ta myšlenka a fungování juniorek nebyla úplně adekvátně uchopena a zároveň její fungování například v Anglii, pod hlavičkou týmů kategorie U23, nabývá úplně jiného významu a záměru než tomu bylo u nás.

To se bohužel vůbec nepotkalo, proto návrat „B“ týmů do dospělých soutěží v našich podmínkách vnímám jako smysluplnější. Tehdy jsem se poprvé částečně konfrontoval s dospělým fotbalem. Hlavně jsem ale nastoupil do dvou přípravných zápasů s jihlavským áčkem. Byl docela zážitek nastoupit proti reprezentaci Bahrajnu. Velmi jsem si toho vážil.

Jihlava tehdy byla ekonomicky silná a hrála v nejvyšší soutěži, takže vládla velká konkurence. Přesto mě samozřejmě mrzí, že jsem se neprosadil více do mužského áčka.

Bylo vaším snem se fotbalem v dospělosti živit anebo jste ho bral čistě jako koníček?

Měl jsem to vždycky nastavené tak, že chci být maximálně připravený na chvíli, kdy ta šance přijde. V profesionálním fotbale jsem se chtěl pohybovat, ale zároveň jsem respektoval, že se to nemusí podařit. Potřeboval jsem vědět, že jsem pro to udělal maximum, abych si později nemusel nic vyčítat.

Trošku mě mrzí, že jsem nedostal pořádnou šanci se ukázat na své hlavní pozici středního záložníka, místo toho teď zpětně vidím, že moje silné stránky byly vnímány trochu odlišněji a bohužel nebyly dále rozvíjeny, a tak jsem na této pozici odehrál v posledních třech letech působení v Jihlavě všehovšudy jen pár zápasů.

Hlavně tomu chyběla zpětná vazba ze strany trenérů. Kdybych neměl taťku, který všechno individuálně analyzoval na můj výkon, tak bych vůbec nevěděl, na čem konkrétně mám zapracovat. Osobní hodnocení přišlo od trenéra třeba s měsíčním zpožděním a moc dobře se to neposlouchalo. Navíc jsem neměl agenta a přednost dostávali i kluci ze zahraničí, kteří měli silnější pozici.

Důležitým krokem bylo stěhování do Anglie, kam jste se vydal studovat. Proč jste se odhodlal k tomuto kroku? Jak to tenkrát bylo?

Úplně prvotně jsem o tom začal přemýšlet na jaře roku. Hlavně jsem chtěl i nadále kombinovat sport se školou, takže jsem si jako kompromis po střední škole zvolil kombinované studium oboru sportovní management na Masarykově univerzitě v Brně. Zároveň jsem nastupoval za juniorku Jihlavy a docela to šlo zvládat.

Když jsem měl za sebou první semestr, tak jsem dokonce začal přemýšlet o dospělém fotbale. Uvažoval jsem o tom, že se třeba nejprve obouchám někde ve třetí lize. Nakonec jsem se však rozhodl na nic nečekat, protože slibů do té doby bylo dost, a tak jsem se zařídil podle sebe.

Viděl jsem, že v USA anebo Anglii fungují sportovní univerzitní programy, takže jsem se o to začal zajímat. V červnu 2018 jsem se tedy spojil s agenturou UniLink, která studia v zahraničí zprostředkovává. Po konci smlouvy v Jihlavě už nebylo co řešit.

Ještě musím poděkovat panu trenérovi Kadlecovi, který mi před odjezdem do Anglie umožnil se s týmem nadále připracovat a hrát zápasy. Bral ohled i na mé dopolední brigády. A někdy v půlce září 2018 jsem odletěl do Anglie.

Samozřejmě jsem si ještě předtím vybíral, na jakou školu půjdu. Nechtěl jsem zahodit první ročník v Brně, takže jsem hledal školu, která mi umožní jít přímo do druhého ročníku. Nakonec jsem upřednostnil Derby před Southamptonem, protože tam měli obor sportovní management.

Jak jste si zvykal na nové prostředí na Britských ostrovech?

Hodně mi pomohlo, že jsem v České republice chodil na střední školu s rozšířenou výukou cizích jazyků a k tomu jsem ještě jezdil každý týden z Jihlavy domů do Humpolce na soukromé lekce. Angličtina mě vždycky bavila. Jazykově jsem byl připravený velice dobře, ale jinak to byl velký skok. Šel jsem totiž přímo do druhého ročníku, takže na mě byly kladeny vyšší požadavky.

První tři měsíce byly opravdu náročné, ale mě strašně bavilo hltat informace. O všem jsem se chtěl dozvídat více věcí. Bral jsem to tak, že si rozšířím obzory a že mi ta od začátku zvýšená náročnost může pro další vývoj studia spíše pomoci. Okolí mě naštěstí podporovalo, když jsem dokonce k sobě dostal člověka, který se mnou řešil akademické věci a mohl jsem se na něj kdykoliv obrátit. Jinak mi ohromně pomohlo, že v mém kurzu byli ještě další tři Češi. Oni mě začlenili do nového prostředí a vše vysvětlili ostatním spolužákům.

Nastal někdy moment, kdy jste zatoužil vrátit se zpátky domů?

Musím říct, že jsem nikdy nepochyboval nad svým rozhodnutím. Chtěl jsem nejen svému okolí, ale hlavně sám sobě dokázat, že jakmile jedu od nuly, tak jsem schopný si tu pozici vybudovat, aniž by tam byly předsudky či zkreslené názory jdoucí za mnou.

Cítil jsem se dostatečně silný na to, abych dělal sport a studium na vysoké úrovni dohromady. Tohle mě celou dobu hnalo dopředu. Nikdy jsem tedy nelitoval. Při telefonátech domů to samozřejmě bylo někdy smutnější, ale jinak jsem všechno vnímal pozitivně.

V čem se liší způsob života a styl výuky v Anglii ve srovnání s Českou republikou?

Co se týče školy, tak musím zmínit úplně odlišný přístup ke studentům. V zahraničí je ten přístup mnohem více individuální k potřebám konkrétního studenta. Hodně se dbá na kreativitu studenta. Samozřejmě také existují určité hranice, ale vyučující chtějí, aby se studenti ke všemu vyjádřili a své myšlenky rozvíjeli.

Zatímco v Brně se nám během dvou semestrů protočilo možná čtrnáct vyučujících, v Anglii jsme měli tři specializované pedagogy, s nimiž člověk navázal bližší vztah. Jinak v Anglii narazíte na multikulturní prostředí, takže rasové rozdíly se vůbec nedělají.

Paradoxně jsem zažil to, že se hůře kouká na lidi ze střední a východní Evropy než na Afričany anebo lidi afroamerického původu. Bydlení je typicky anglické v cihlových domečcích, ale jinak jsem tam velké rozdíly nespatřoval. Věci seženete v Anglii stejné jako v České republice.

Na jaké úrovni jste hrál v Anglii fotbal?

Nejprve jsem nastoupil do univerzitního mužstva. Univerzita měla pět výkonnostních týmů, když mě vzhledem k mému životopisu zařadili přímo do toho nejlepšího. Jinak tam pro nové kluky probíhají takové předsezonní zkoušky. Mně se skvěle podařil první týden, kdy jsem si vybudoval u ostatních respekt a autoritu. Viděli, že jim můžu pomoct, což mě potěšilo a bylo pro mě osobně klíčové.

Jednalo se o druhou nejvyšší univerzitní ligu. Náš trenér ale zároveň působil v poloprofesionálním Mickleoveru, kam si mě vzal s sebou. Byla to pro mě čest, protože v téhle sedmé nejvyšší anglické soutěži nastupovali velice zajímaví hráči. Měl jsem z toho skvělý pocit. Tehdy jsem kombinoval univerzitní zápasy s působením v Mickleoveru. Bylo to dost náročné, protože jsem měl třeba tři zápasy během pěti dní. Postupně jsem si na to ale zvykl.

Univerzitní liga byla rychlá, dravá, agresivní a někdy splašená, takže mi trošku připomínala českou juniorskou soutěž. V dospělé soutěži to byl typicky starší anglický fotbal plný soubojů. Některá utkání byla opravdu vyhrocená.

Jak náročné bylo samotné studium a státnice?

Vždycky se snažím dělat si věci náročné. Když si vezmu bakalářské studium, tak jsem se zaměřil na leadership ve fotbale. Zabralo mi to spoustu času navíc, když jsem nad bakalářskou prací strávil intenzivně šest měsíců. Věděl jsem, že by mi to mohlo později otevřít vrata a vytvořit přidanou hodnotu mé práce.

Navíc mi na univerzitě nabídli po půlroce sportovní stipendium, takže jsem fotbal rozhodně nemohl zanedbávat. Kromě tréninkové docházky jsem pro univerzitu vykonával i určité ambasadorské aktivity směrem do České republiky. Ještě s brigádou jsem jel na maximum od rána do večera. Prostředí jsem si velmi oblíbil, takže jsem se rozhodl pokračovat v magisterském studiu.

Nechtěl jsem být ale specializovaný úplně do sportu, abych měl širší obzory. Proto jsem si vzal více manažerský obor. Ve své podstatě šlo o MBA, které má nejen v Anglii, ale i třeba v USA velkou váhu. Překrývalo se to s více obory, což bylo velice prospěšné. Dokázal jsem si představit, že i například věci z průmyslu se dají aplikovat ve sportu. Vytvářel jsem si vlastní koncept, jak by to mohlo fungovat. Projekty jsem si většinou zasazoval do sportovního prostředí. V tomto směru jsem měl značnou volnost. V závěrečném projektu jsem šel do úplně multikulturního prostředí.

Můžete nám přiblížit svou diplomovou práci, ve které jste se zaměřil na adaptaci afrických hráčů do klubů střední a východní Evropy? Proč jste zvolil zrovna tohle téma?

Něco podobného se totiž ve střední a východní Evropě vůbec neřeší. Měl jsem to štěstí zapojit se do projektu, který byl tvořen od roku 2014. Byl zaměřený hodně multikulturně a založený na sdílení know-how mezi Českou republikou a africkými zeměmi. Během studií v Anglii se na mě aplikovaly různé způsoby, jak mě začlenit do nového prostředí. Kolem sebe jsem měl různé specialisty přes výživu, psychologa, kondičního trenéra až po člověka, který to měl všechno pod sebou.

Viděl jsem, jak velkou přidanou hodnotu to dělá v celém tom procesu, kde na konci je hráč prodaný za obrovskou částku. Ve střední a východní Evropě je stále větší zájem o hráče z jiných kontinentů, kteří fotbalu vždy přidají něco extra. Snažil jsem se to pořádně uchopit, protože nějaký takový koncepční materiál tady chyběl. Bylo mi opravdu velkou ctí a poctou toto téma konzultovat a nadále rozvíjet s týmem agentury 12MAN, kde je ředitelem pan Frédéric Kanouté nebo s experty z řad elitních fotbalových klubů v Evropě, za zmínku určitě stojí Paris Saint Germain či Borussia Dortmund.

Moje diplomová práce je specificky zpracována a náleží mezi ojedinělé práce řešící toto konkrétní téma, zároveň se jedná o prvotní ucelený materiál na světě řešící tento fenomén ve fotbale, alespoň tedy dle výzkumů, které jsem do doby vydání zpracoval. Chtěl jsem vytvořit něco nového, co přinese přidanou hodnotu a také mě představí jako člověka, který se snaží pracovat na náročných projektech.

Zároveň mi šlo o lidský faktor. Aby se prostě s hráči z Afriky zacházelo správně. Aby se co nejlépe rozvíjeli. Pokud totiž v Evropě neuspějí, tak ten dopad může být fatální. Málo lidí si uvědomuje, že když se fotbalisté vrátí zpátky do Afriky, tak jim tenhle neúspěch může úplně zničit život.

Existuje vůbec v České republice individuální péče o zahraniční fotbalisty?

V žádném českém klubu nenajdete člověka, který by měl v popisu práce výhradně péči o zahraniční fotbalisty. Úplně stejně je to ve většině zemí střední a východní Evropy. Na Západě je přitom tohle úplně normální věc. Kluby si neuvědomují, jak velkou přidanou hodnotu jim cizinci mohou přinést.

Mohou se stát opravdu velice atraktivním prodejním artiklem. Já to chápu právě tak, že by úspěšný prodej zahraničního hráče zaplatil mou práci. Profesně vidím tuto specializaci jako důležitou součást a hlavní přidanou hodnotu mojí práce. Mohu však samozřejmě nabídnout mnohem komplexnější paletu služeb.

Co konkrétně byste měl v popisu práce?

Je velice těžké to shrnout a být stručný. Celý ten proces je velmi komplexní, když to mám rozdělené do třech hlavních pilířů. Jednak je to správný skauting a nábor zahraničních hráčů, který začíná mnohem dříve, než cizinec do klubu přijde. Když se zvládne tento proces a zahraniční hráč se v klubu skutečně ocitne, tak jde o zajištění všech věcí okolo. Přes logistické věci a individuální tréninky až k zlepšení fyzické a mentální stránky fotbalisty. A vše pak končí finálním prodejem hráče.

U těchto hráčů by se měl pohybovat vzdělaný a jazykově vybavený člověk, který ale zároveň hráče nezdevastuje. Prostě dokáže pokrýt více procesů, což klubu ve finále šetří náklady. Čtyři roky jsem se pídil po každé informaci, takže si myslím, že mám skutečně co nabídnout. Velice důležitý je i monitoring hráče, když se podle mě neklade patřičný důraz na subjektivní pocity hráče.

Tento monitoring je třeba neustále aktualizovat, takže člověk musí být v co nejčastějším kontaktu s hráčem. Se zjištěnými objektivními a subjektivními daty se pak musí pracovat, aby se hráč stále rozvíjel. Tímto způsobem lze třeba snížit riziko zranění hráče anebo mu úplně předejít. Praxe musí být podpořená vědou.

Vyzkoušel už jste si to přímo v praxi?

Vzhledem k mému projektu jsem s tím začal už v Anglii, kdy jsem dohlížel na rozvoj hráčů afrického původu. Pracoval jsem s nimi v rámci akademie Derby. Abych pak měl konkrétní porovnání, tak jsem to pak vyzkoušel s africkým hráčem v českých podmínkách. Určitě nechci, aby to vyznělo, že mě čeští hráči nezajímají, to vůbec tak není. Primárně totiž musí zahraniční hráč pozitivně rozvíjet prostředí, ve kterém působí domácí hráči.

Tudíž si dále myslím, že když se kvalitně pracuje v klubu s cizincem, tak se zvýší v mužstvu konkurence a výkonnostně jdou nahoru i ostatní hráči. Všechny získané poznatky se teď snažím aplikovat do přípravy mladých sportovců, které vedu. Jde o školní věci, konzultace a individuální tréninky v anglickém jazyce a další servis.

Na další studium už jste tedy rezignoval?

Hledám prostředí, které by celou mou práci bylo schopné uchopit a posunout ještě o úroveň výše. Moje diplomka je v současnosti u představitelů africké fotbalové konfederace, ale věřím tomu, že by se ještě dala rozvinout a rozpracovat prostřednictvím doktorského studia.

V budoucnu by bylo skvělé, kdyby byla zahrnuta i v jednom z předpisů FIFY, aby si kluby nemohly nabírat zahraniční hráče, jak se jim zlíbí a chovaly se k nim fér. Tohle je má ambice. Líbila by se mi univerzita v Kolíně nad Rýnem, která je evropskou špičkou. Musí to ovšem zapadat do jejich programů. Pokud na to najdu konkrétního člověka, který by tomu byl stejně otevřený, tak se práce dá ještě rozpracovat.

K tomu všemu jste se stal letos výkonným ředitelem konzultační platformy 121 ELITE Sport. Jak k tomu došlo a co konkrétně máte na starosti?

Jsem ohromně rád za důvěru, která mi byla dána. Pod záštitou této konzultační společnosti si mohu vyzkoušet mé projekty v praxi. Musím ještě jednou poděkovat Honzovi Černotovi a Martinu Kleinovi, že mě vzali mezi sebe. Je fajn mít i konkrétní zodpovědnost za to, co dělám. Beru to jako další posun v mém životě. Snažíme se podporovat jedince v jejich dalším rozvoji, a to většinou formou konzultací.

Co se vám nelíbí na systému, který funguje v českém sportu? V čem bychom se mohli inspirovat zahraničím?

Ze své pozice určitě nemám právo něco kritizovat. Poznal jsem ale různá prostředí, takže ze zahraničí bych si určitě vzal otevřenost komunikace a sdílení informací. Je třeba si uvědomit, že každý jednotlivec je úplně jiný, takže se k němu musí jinak přistupovat.

Co třeba říkáte na korupční kauzy v českém fotbale?

Korupční kauzy jsem samozřejmě zaregistroval, ale já bych to chtěl spíše postavit na pozitivitě. Řídím se tím, že ukázaná platí. Pevně doufám, že se na mé myšlenky a práci postupně napojí i jiní lidé a budou se měnit procesy v celém systému. Ze své pozice chci postupně ukázat, že to jde dělat i jinak.

Slyšel jsem, že jste v úzkém kontaktu s pražskou Slavií. Jak probíhaly schůzky s představiteli tohoto klubu? Lákala by vás tato spolupráce?

Vzhledem k tomu, jaký projekt jsem si vzal, tak moje první myšlenky byly takové, že z informací, které byly veřejně dostupné, se Slavii Praha celý proces práce se zahraničními hráči daří. Vnímal jsem, že by to Slavii mohlo zajímat, takže jsem klub oslovil a proběhly nějaké schůzky. O těchto věcech jsme se bavili, když jsem představitelům klubu ukázal svou prezentaci. Bylo to oboustranně prospěšné. Věřím tomu, že se dozvěděli nové informace a já jsem od Slavie Praha získal velice pozitivní referenci.

Koho dalšího jste oslovil?

Nechci být konkrétní, ale celkově jsem kontaktoval kluby napříč Evropou a také kluby z různých kontinentů. Můj projekt už zaujal akademie v západní, střední i východní Evropě. Zájem o studii a mou osobu určitě cítím, ale bude záležet na tom, kdo to pak komplexně uchopí. Zatím jsem se nesetkal s vyloženě negativní reakcí.

V rámci 121 ELITE Sport jste nedávno přesunuli pozornost z velkého fotbalu na malý fotbal. Z jakého důvodu?

Tento projekt podle mě vytváří přidanou hodnotu i pro velký fotbal. V malé kopané totiž vzniká řada momentů, kdy jsou hráči vystaveni nutnosti řešit zvýšené množství situací, které jsou následně ve velkém fotbale pro úspěch týmu a individuální posun jednotlivce o další level výše těmi rozhodujícími. Jde o obohacení fotbalového prostředí.

Nahlížím na to pozitivně, protože tam panují amatérské podmínky. Hráčům se neplatí, čímž je ještě umocněna radost ze hry. V malém fotbalu tak najdeme plno fotbalových talentů, a ne náhodou jsme proto světovými lídry. Hezké by bylo ty talenty cestou malého fotbalu posouvat výše a vracet je zpět do profesionálního fotbalu. Aktuálně tam tak máme a pracujeme s pilotními příklady hráčů.

Sám nastupujete v barvách pražského týmu La Plate. Jak vás to baví? Jak velká je to změna oproti fotbalu?

Jsem rád, že se vždycky s klukama můžu sejít. Malý fotbal beru jako velmi vhodný doplněk mé fotbalové a profesní kariéry. Člověka samozřejmě potěší, když je nominovaný do pražského výběru Superligy, ale na velký fotbal jsem určitě nerezignoval. Vzhledem k mým časovým aktivitám je to teď ideální varianta.

Ve vlastní přípravě se snažíte testovat moderní tréninkové metody. Nedávno jste absolvoval tříměsíční přípravu NAT (Neurotrénink). Zkuste nám to přiblížit? V čem to sportovci může pomoct?

Vychovávalo mě prostředí v Anglii, kde na mně byly aplikovány různé tréninkové metody. Měl jsem tedy výhodu, že jsem některé detailní a velmi profesionální procesy už znal. Byl jsem ale samozřejmě rád, že jsem teď měl možnost si neurotrénink vyzkoušet a zase si rozšířit obzory.

Celkově jsem ho absolvoval šest měsíců, z nichž čtyři byly velmi intenzivní. Jedná se především o prevenci zranění, ale může to i značně prodloužit kariéru. Je to neurověda, takže jde zjednodušeně o spojení mozku a těla. Byl jsem v týmu pana Larse Lienharda. Tato metoda je součástí přípravy některých bundesligových týmů anebo olympijského šampióna v tenise Saši Zvereva.

Právě v Německu už je neurotrénink rozvinutý, zatímco v České republice jsme v tomto směru teprve na začátku. Jsem rád, že můžu jít s těmito světovými trendy. To osobně vnímám jako nezbytné také při uvažování nad tím, jakou cestou se bude fotbal dále vyvíjet v následujících letech.

Vybavujete si zpětně nějaké zásadní přešlapy ve vaší sportovní kariéře? V čem jste během přípravy chyboval?

V posledních letech jsem získal spoustu nových informací, takže by se zpětně dalo změnit hodně věcí, ale chci být pozitivní. Myslím si, že jsem tehdy udělal maximum, když jsem měl i pravidelné individuální tréninky. Ono se ani nedá zobecnit, v čem třeba sportovci nejvíce chybují. Co funguje u jednoho sportovce, to nemusí fungovat u druhého. Důležité jsou zkušenosti a první scanning, podle kterého už bych dovedl trošku říct, co se s konkrétním hráčem dá dělat.

Jak všechny své aktivity časově zvládáte? Necítíte se unavený?

Dá se říct, že jedu od rána do večera na sto procent. Sám to ale takhle chci. Vysokoškolské studium už mi sice skončilo, ale teď třeba už několik měsíců pracuji s paní učitelkou na německém jazyce. K tomu jsem začal s francouzštinou. Získávání nových informací mě nabíjí, když hodně času věnuji samostudiu. Mám velké štěstí, že se kolem mě pohybují zajímaví lidé, kteří se mnou spoustu věcí konzultují a poskytují mi zpětnou vazbu.

Ještě dělám takový základní mentální koučink mladých sportovců v anglickém jazyce. Zahrnuje to i individuální tréninky v angličtině, když mám na starost například děti ze Španělska. V těchto věcech čerpám od všech specialistů, které jsem měl za poslední tři roky k dispozici. Spolupráci s nimi jsem v podstatě vnímal jako další studium v těch konkrétních oblastech, ve kterých byli experty.

Vzhledem k tomu, že jsem je měl denně k dispozici, tak jsem je někdy doslova uháněl za účelem mít nové a nové informace (smích). Tuhle teorii mě pak ohromně baví aplikovat v praxi.

Při čem ještě dokážete relaxovat?

Možná se to nezdá, ale také rád odpočívám. Úplně dokážu vypnout hlavně s rodinou a přítelkyní, která je nesmírně podporující. Ohromně si vážím času, který s nimi trávím. Je fakt důležité se na chvilku oprostit od jiných aktivit, které věřím, že mi do budoucna umožní získat více volného času.

Kde se vidíte za pár let? Kam byste se chtěl posunout?

Chtěl bych být u věcí, které budou mít pozitivní dopad na svět. V menším měřítku na věci, které se dají ovlivnit. Když budu konkrétní, tak je to práce s mladými hráči. Chtěl bych se pohybovat kolem fotbalového prostředí. Nedovolím si však tvrdit, kde přesně to bude. Pro mě je nejdůležitější být každý den o něco málo lepší než včera. Týká se to nejen relevantních informací, ale i praxe. Prostě chci být každým dnem zkušenější.