Je pravda, že se přestup do Slavie hodně řešil, ale abych řekl pravdu, nevím, proč to nevyšlo, řekl Filip Nguyen pro Ruik Football

Před čtyřmi lety chytal ve třetí lize. Nyní je jedním z nejlepších brankářů v české lize. Řeč je o Filipu Nguyenovi, brankáři Slovanu Liberec, který se exkluzivně pro náš web rozpovídal o jeho začátcích, i o zájmu Slavie.

Měl jste dětství, kvůli vašim kořenům, jiné či snad jste pociťoval, že těžké?

Tak vyloženě kvůli tomu, že je můj táta z Vietnamu jsem problém neměl v dětství. Jestli ano, tak jsem to nevnímal. Mám ještě sestru, máma chtěla, bychom spolu chodili do třídy, možná protože se bála, abychom to neměli těžké. Navštěvovali jsme stejnou školu celou základku i střední. Pořád jsme drželi spolu. Možná jsme to díky tomu měli jednoduší.

Co byste poradil ve shodné situaci chlapcům, kteří se ve sportu potýkají s rasovými předsudky?

Nejsem žádný guru, ale jde o to, jak se k tomu ten daný člověk postaví. Moje přítelkyně je také napůl Vietnamka. Když se jí někdo smál nebo jí urážel, tak vždy byla smutná a brečela.

Já jsem to vždy bral s nadsázkou, dokázal jsem si z toho také udělat srandu, nebral jsem to tak vážně. Přeci jenom, když někdo člověka uráží, tak to nevypovídá nic o té oběti, ale naopak o tom agresorovi. 

Jak jste se dostal k fotbalu? Jaká byla vaše pozice mezi českými dětmi v mládežnickém týmu? Vždy jste si přál stát se brankářem?

S fotbalem jsem začínal poměrně pozdě. Kluci se do toho pustili již v šesti letech, já jsem do míče poprvé kopnul v devíti, protože u nás v rodině nikdo fotbal na vysoké úrovni nehrál.

K fotbalu jsem se dostal nepřirozenou cestou, přes kamarády na sídlišti. Nejdřív jsme si začali kopat o zeď, pak jsme se postupem času dostali na školní hřiště, kde si nás všiml místní školník, který trénoval žáky v Braníku, tak mi domluvil, že tam mohu hrát.

V mém ročníku byl jeden brankář, kterého to moc nebavilo. Často trucoval a chodil do útoku dávat góly. Jelikož jsem hrál stopera a byl jsem nejblíž, tak mě trenér do brány poslal. A pak jsem tam díky tomu zůstal.

Vyčníval jste vaší výškou již v mládežnických kategoriích?

To vůbec ne. Já jsem vyrostl, až když mi bylo 15 let. Před tím jsem byl takový zakrslík. Pak jsem během jednoho, dvou let hodně vyrostl.

Měl jste povědomí, jak vypadá situace v žákovských fotbalových týmech v té době ve Vietnamu?

Vůbec ne. Samozřejmě jsem jako mladý fotbal sledoval, asi jako každý kluk. Koukal jsem na anglickou ligu, španělskou ligu, Real Madrid. Dříve nebyly sociální sítě, neměli jsme ani internet. Jediné, kde bylo možné fotbal doma sledovat, byla televize, když vysílali českou ligu.

Upřímně jsem tenkrát ani neměl ponětí o tom, že se ve Vietnamu hraje fotbal.

Poté jste tedy odešel do Sparty, kde jste hrál za juniorku. Jak se vám na Letné líbilo?

Do Sparty jsem šel již do dorostu. Strávil jsem tam pět let. Byl to samozřejmě úplně jiný svět. Šel jsem z Braníka do Sparty. Fotbal jsem hrál pouze jako koníček s kamarády, v těchhle týmech je to hlavně o nich. Přiznám se, že jsem svůj odchod i trochu obrečel. Přišel jsem do úplně nového prostředí.

Dostávali jsme úplně všechno, věci na trénování, kopačky. To pro mě bylo něco nepředstavitelného, jiný svět. Byl jsem jak v Jiříkově vidění. Samozřejmě se mi tam líbilo, Sparta mi toho dala hodně, ukázala mi, jak to chodí v profesionálním fotbale, jelikož jsem na Letné dostal svoji první profesionální smlouvu. Ale jak už to tak bývá, tak jsem byl ve Spartě nechtěným. Musel jsem z ní po skončení smlouvy odejít. 

Co považujete za důvod vašeho odchodu?

Chápu, že ve Spartě chtějí mít jen ty největší talenty, já si myslím, že jsem nebyl nějaký extra zboží. Potkal jsem spoustu kluků, kteří toho talentu měli více než já, jak ve Spartě, tak v Braníku. Ale já jsem takový typ, že když mi něco nejde, tak se to snažím zdokonalit. Ve Spartě na to asi nebyl prostor.  

Projevil o vás zájem třetiligový Nový Bydžov. Jak jste skloubil fotbal se zaměstnáním? Bylo toto období náročné?

Když mi skončila ve Spartě smlouva, tak jsem si musel najít práci a fotbal, abych mohl pokrýt alespoň zhruba stejnou částku, jakou jsem dostával na Letné. To samozřejmě nebylo vůbec jednoduché. Málokdo si peněz dokáže vážit a uvědomit si, co vlastně má. Fotbalisté žijí v jakési bublině, která když najednou praskne, tak je problém. Protože sehnat dnes v sedmnácti, osmnácti letech práci za takový obnos je velmi náročné.

Věděl jsem, že nechci skončit s fotbalem, musel jsem si najít něco k tomu. Když se ozval Bydžov, tak bylo jasné, že tréninky budou odpoledne. Nevěděl jsem, jak na tom budu finančně. Nakonec jsme se na něčem dohodli, plus prémie, které mi hodně pomáhaly. Takže jsem hledal ještě nějakou práci, kterou bych mohl s fotbalem zkombinovat, což se mi po několikáté povedlo.

Zkusil jsem si call centrum, roznášení jídel a podobně, kde jsem si pár „kaček“ přivydělal. Nejdéle jsem vydržel u rozvozu jídel, kde jsem si vydělal nějakých osm tisíc, a když jsem k tomu připočetl podporu od pracovního úřadu, tak jsem byl na svém.

Těžké to určitě bylo. Dříve mi stačilo odtrénovat dopolední fázi a odpoledne jsem měl volno. Teď jsem musel ráno vstávat do práce a poté předvést nějaký výkon na tréninku. Některým hráčům by neuškodilo si toto vyzkoušet, peníze nejsou zadarmo.

Byl tento úsek vašeho života těžký jak po psychické tak fyzické stránce?

Je pravda, že to bylo náročnější po té psychické stránce. Když jsem byl ve Spartě, kde jsem trénoval i s A-týmem, byl jsem na lavičce v lize, tak jsem měl hlavu nastavenou tak, že za chvilku budu ligová hvězda v devatenácti letech. Poté člověk najednou spadne na zem a čumí.

Samozřejmě to bylo těžké i po té fyzické stránce. Ráno jsem musel v sedm hodin vstát do práce, kde jsem celé dopoledne jezdil v autě, po směně jsem musel opět nasednout do auta a jet hodinu a půl do Bydžova na trénink a zpátky.

Vašich výkonů si všimla druholigová Vlašim, kde jste se postupně z náhradníka vypracoval na oporu klubu. Na zkoušku jste vyrazil do Vietnamu, kde o vás stál jeden z nejlepších tamějších klubů. Proč nakonec přestup neklapl?

Tentokrát mi angažmá ve Vlašimi domluvil Radek Sňozík, ke kterému jsem chodil na gólmanské tréninky. Díky tomu jsem se dostal do Vlašimi, kam jsem přicházel jako trojka. Postupně jsem se vypracoval do brány.

Při reprezentační pauze byla možnost odletět na zkoušku do Vietnamu, kde jsem s klubem deset dní trénoval. Ze strany týmu zájem byl, ale ve Vietnamu to funguje tak, že v klubu mohou být pouze tři cizinci, vietnamské občanství ještě nemám, tudíž by mě brali jako cizince. A navíc tamější celky nerady utrácejí velké množství peněz za posily, tudíž bych musel počkat na konec smlouvy ve Vlašimi.

A upřímně, nechtěl jsem si zavřít evropskou cestu, tu bych si přestupem do Vietnamu nejspíše zamkl. Mým snem bylo hrát první ligu v Česku, tak jsem prodloužil smlouvu.

Z Vlašimi si vás pak vytáhl Liberec, kde jste ze začátku kryl záda Václavu Hladkému. Následující sezónu jste v bráně již dominoval. Je pro Vás angažmá pod Ještědem splněným snem?

Když ze Slavie odešel Ondřej Kolář, tak se jeho místo uvolnilo a díky tomu, že se měnili i trenéři, přišel Marek Čech, jehož jsem znal již z mého působení ve Spartě. Ten mi k mému příchodu do Liberci pomohl výraznou měrou. Samozřejmě to pro mě splněný sen byl, vždy jsem chtěl chytat v lize. Díky Liberci se mi to podařilo. 

Věřil jste buď při vašem angažmá v Bydžově nebo Vlašimi, že jednou budete jeden z nejlepších brankářů v naší lize? Co vám dodávalo optimismus a víru, že se dostanete na vrchol?

Věřil jsem, že se dostanu do ligy, ale nikdy jsem nečekal, že by se mi mohla povést taková sezóna, jako ta uplynulá. Takhle optimistický jsem nebyl, ale když člověk něco dělá, tak musí mít nějaký cíl. Tím mým bylo dostat se do první ligy, to se díky mému okolí a hlavně díky mé mamce povedlo. Ta v můj úspěch vždy věřila.

Po půlce sezóny jste měl přestoupit do pražské Slavie. Vše napovídalo tomu, že je transfer na spadnutí. Proč se váš přesun k sešívaným neuskutečnil? Kde se to nakonec zadrhlo?

Je pravda, že se to hodně řešilo, ale abych řekl pravdu, nevím, proč to nevyšlo, každý mi říká něco jiného. Já do toho úplně nevidím, netuším, kde se to zadrhlo.

Po jedné skvěle odchytané sezóně, při které jste udržel 13 čistých kont, jste dostal ocenění pro brankáře sezóny. Co pro vás tato trofej znamená?

Pro mě to bylo hlavně velké překvapení. Kdyby mi někdo na začátku sezóny, kterou jsem začínal jako dvojka na lavičce řekl, že toto ocenění získám, asi bych mu nevěřil.

Ani postupně v průběhu sezóny jsem nevnímal, že bych byl nějak výjimečný, dělal jsem to, co mě bavilo. Zisk tohoto ocenění je pro mě čest, jsem za něj velice rád. Dá se to brát jako závazek do další práce. Je mi jasné, že v této sezóně budou nějaká očekávání, jak od fanoušků, tak od lidí z klubu. 

Liberci se momentálně moc nedaří, Jak hodnotíte dosavadní průběh sezóny?

Je pravda, že jsme po pěti kolech mysleli na jiné pozice, tudíž to hodnotit kladně nemůžu. Na druhou stranu byl los takový, jaký byl. Ale na to se nemůžeme vymlouvat. Měli bychom mít minimálně šest bodů.

Je jasné, že chceme doma vyhrávat a to se nám ani s Plzní ani Olomoucí nepovedlo. Výkony nepodáváme špatné, troufnu si říct, že nás zatím ani jeden klub herně vyloženě nepřehrál. Nejtěžší zápas jsme zatím odehráli s Plzní. Věřím, že brzy výsledky přijdou.

Jak moc je na týmu znát odchod Libora Kozáka?

Na jaře se Libor trefil myslím sedmkrát, ty góly nám chybí. I když mu to ve Spartě teď moc nestřílí, teď tedy vstřelil první gól proti Boleslavi, tak je to hráč s velkými zkušenostmi.

V neděli (18.8.) se utkáte s Karvinou, která remizovala se Slavií a o jeden gól prohrála v Plzni. Bude pro tým tento zápas klíčový?

Klíčový bych úplně neřekl, ale bude hodně důležitý z psychického hlediska týmu. Kdybychom v Karviné prohráli, tak bychom se posunuli na poslední místo, což by se rovnalo takové sportovní tragédii. Všichni v klubu jsou optimističtí, věřím, že ten zápas zvládneme.

Máte nějaký předzápasový rituál?

Mám pár rituálů, příprav na zápas. Vše to začíná životosprávou, což je samozřejmostí. V den zápasu koukám na gólmanská videa, je to pro mě takový mentální trénink. To, co vidím na obrazovce, se pak snažím převést i do hry.

Není žádným tajemstvím, že jste velice skromný, penězi bezmyšlenkovitě nerozhazujete. Jaký máte názor na přeplacenost dnešních mladých hráčů? Nekazí jim peníze kariéru?

Vždy záleží na té osobě, jak se k tomu postaví. Také hodně záleží na rodičích a jejich výchově. Dnes již vidíme hráče, kteří mají v šestnácti letech profesionální smlouvy. Tím se dostanou do nějaké bubliny. Záleží na rodičích, jak s tím naloží. Peníze by měli dostávat rodiče, dokud hráč není plnoletý, ale nevím, jak to přesně chodí. Peníze mají na hráče velký vliv, dostanou se do bubliny, a pak si myslí, že je vše zadarmo. Záleží na charakteru hráče.

Máte rád českou kuchyni, nebo dáváte přednost vietnamské? Neprozradíte nějaký tajný rodinný recept?

(smích) Českou kuchyni v oblibě moc nemám, omáčky nejsou nic pro mě. Dávám přednost té asijské, je lehčí a řekl bych, že je dnes populární. Jen zde v Česku je spousta bister. Rodinný recept žádný nemáme. U nás se ta asijská kuchyně moc nevaří, je velice náročná na přípravu.

Když už, tak ji rozhodně nevařím já, spíše přítelkyně, takže to je otázka na ní, jestli vám dá nějaký recept, ode mě se bohužel žádný nedozvíte.

Neplánujete si někdy otevřít fotbalovou školu nebo kemp Filipa Nguyena?

Jednou by mě to bavilo, ale nemyslím si, že bych momentálně měl nějaké zkušenosti, které bych mohl rozdávat dál. Jestli bych měl nějakou hezkou kariéru, tak bych byl rád, kdybych mohl někomu v té jeho pomoci, uvidíme.

Tímto panu Nguyenovi děkuji za jeho čas a přeji mu hodně štěstí v jeho kariéře.