Diego Živulič: Proč jsem přestal hrát v Plzni? Odpověď na tuhle otázku jsem nedostal a už asi ani nedostanu

Diego Živulić strávil v České republice čtyři sezóny, ve kterých toho stihl opravdu dost. Postup a zisk českého poháru se Zlínem či mistrovský titul s Viktorií Plzeň. Chorvatský záložník popsal pro Ruik svou cestu do Zlína a prozradil nám, jaký dojem na něj udělal Zdeněk Grygera.

Když ti skončila smlouva v chorvatské Rijece, tak ses rozhodl odejít zkusit štěstí do České republiky. Jak ses ocitl ve Zlíně? A věděl jsi něco o klubu před svým příchodem?

Když jsem působil v Rijece, tak to bylo pro mě a mé spoluhráče velmi těžké období. Po sportovní stránce bylo vše v pořádku, ale klub měl nějaké finanční problémy a nemohl si dovolit koupit kvalitní hráče nebo se i stalo, že jsme osm měsíců nedostali výplatu. Tím pádem to byla velká šance pro odchovance, na které se klub musel spolehnout. Mezi ně jsem patřil i já, ale bohužel pro mě jsem měl spoustu zranění. Třikrát jsem prodělal zlomeninu nártní kosti nebo jsem musel absolvovat operaci třísel a to mi bylo teprve dvacet let.

Někdy na začátku roku 2012 vstoupil do Rijeky nový majitel, který nastartoval klub finančně a všechno se zvedlo. Pro nás mladé tím pádem už nezbylo tolik prostoru a já jsem požádal vedení o hostování v druhé lize, kde jsem zůstal do konce své smlouvy. Pak jsem chtěl za každou cenu odejít někam do zahraničí a chtěl začít novou kapitolu ve svém životě, kde bych mohl začít od nuly.

Pamatuji si, že mi můj agent zavolal v pátek a řekl mi, že mám v neděli dorazit do České republiky a hlásit se ve Zlíně. Okamžitě jsem se šel podívat na internet, kde to vůbec je, protože o Zlíně jsem skutečně nic nevěděl. Musel jsem si napsat na papír města, přes která se dostanu do Zlína, protože jsem v tu dobu měl ještě Nokii, která neměla GPS. Takhle nějak odstartovala moje první zahraniční zkušenost.

Ve Zlíně jsi okusil první i druhou ligu, jaký je podle tebe rozdíl v těchto soutěžích? A jak bylo těžké postoupit z druhé ligy?

Samozřejmě, že český fotbal má svou kvalitu a i když je rozdíl mezi první a druhou ligou, tak každý rok se klub, který postoupí do první ligy, dokáže prosadit, takže druhá liga kvalitu má. První liga je každopádně jiný level, jak pro hráče, tak i diváky, je tam i obrovský rozdíl ve sledovanosti, zázemí klubů a celkově té organizaci.

Každopádně postoupit z druhé ligy je strašně těžké a my jsme měli štěstí, že se nám podařilo postoupit ze třetího místa, protože podzim se nám vůbec nepovedl, ale jaro už bylo o dost lepší. Byl jsem moc rád, že jsme pak v lize ukázali svou kvalitu a že máme v týmu kluky, kteří umí hrát fotbal.

S příchodem trenéra Páníka se dost věcí změnilo. On je prostě trenér a člověk, který se na fotbal dívá úplně jinak než ostatní. To, co dokázal se Zlínem nebo i pak v Baníku, tak nebyla žádná náhoda. On prostě umí získat důvěru hráčů, kteří mu pak věří. A i proto si myslím, že jsme dokázali postoupit nebo získat český pohár.

Sportovním ředitelem Fastavu Zlín je Zdeněk Grygera, jak je jeho osoba důležitá pro zlínský fotbal?

Pan Grygera je samozřejmě velmi známá osobnost nejen v České republice, ale i ve světě, protože je to bývalý úspěšný fotbalista, který získal spoustu zkušeností během své kariéry. Takže pro klub, jako je Zlín, musí mít jeho přítomnost velký vliv. Pro nás hráče byl vzorem, protože prožil skvělou kariéru a viděli jsme v něm člověka, kterému můžeme důvěřovat a spoustu věcí se od něj naučit. Líbilo se mi na něm, že nechodil do kabiny a nemluvil trenérům do práce, ale pořád se pohyboval všude kolem nás na tréninku, soustředění nebo před zápasem. Myslím si, že pokud bude chtít, tak se v budoucnu může posunout ještě výše, protože má k tomu předpoklady.

Jaké jsou tvé celkové vzpomínky na působení ve Zlíně?

Vždycky, když mi někdo položí tuhle otázku, tak řeknu, že to lépe nemohlo dopadnout. Pamatuji si, když jsem přišel do klubu a koukal, jak hráči jako Bronislav Červenka, Otakar Novák a David Hubáček hráli proti Atlétiku Madrid. Sám sobě jsem si říkal, co by se muselo stát, aby se něco podobného zopakovalo a za tři roky se to vlastně splnilo a klub se dostal do Evropské ligy. Pro všechny, si myslím, to byl splněný sen, protože dokázat takový úspěch za tři roky, to by nedokázal ani člověk na počítači ve Football Managerovi (smích). Bylo to něco neuvěřitelného prostě.

Když už jsem zmínil Davida Hubáčka, tak bych chtěl říct, že to byl můj vzor, od kterého sem se naučil spoustu věcí nejenom jako fotbalista, ale i jako člověk. Přeju mu a doufám, že jednou bude hlavním trenérem, protože si to zaslouží.

Jinak Zlín je prostě součástí mého života, na kterou budu strašně rád vzpomínat. Poznal jsem tam spoustu dobrých lidí, se kterými jsem stále v kontaktu. Vůbec bych neměnil, všechno jsem si tam užíval, i když občas byly i těžké chvíle, ale stálo to všechno za to.

Ze Zlína jsi přestoupil do Viktorie Plzeň, kde jsi v úvodu sezóny pravidelně nastupoval v základní sestavě, ale pak ses vytratil. Co se stalo?

Hodně zajímavá otázka. Musím říct, že se mě nikdo z novinářů na tohle nikdy nezeptal. Možná to bylo i tím, že jsem po sezóně okamžitě odešel z Plzně. Musím říct, že odpověď na tuhle otázku jsem dodnes nedostal a asi už ani nedostanu. Samozřejmě, hodně jsem přemýšlel nad různými věcmi, které se tehdy staly. Svůj názor na to mám, ale to si nechám raději pro sebe. První varianta pro veřejnost je taková, že jsem neměl kvalitu na Plzeň. Musím ale říct, že některé věci byly divné.

Například v zápase v Bukurešti jsem byl ohodnocen jako jeden z nejlepších hráčů, v dalším ligovém zápase proti Zlínu taky. Měli jsme odehraných osm zápasů a z toho osm výher. Já jsem hrál každý zápas skoro devadesát minut, ale pak najednou už jsem šanci nedostal. Pak jsem ještě nastoupil těsně před vyhranou ligou na levém stoperovi proti Slovácku a myslím si, že i v tom zápase jsem ukázal, že jsem byl platným členem Plzně a pomohl k titulu.

Měl jsi možnost nastupovat v jednom z momentálně nejlepších zdejších klubů. Jaký dojem na tebe Viktoria udělala? A jak vzpomínáš na sezónu v  Plzni?

Musím říct, že člověk musí mít v životě i štěstí, protože po vyhraném poháru se Zlínem jsem odešel do Plzně, kde se mi podařilo získat mistrovský titul, takže povedené angažmá. Určitě je mi líto, že jsem nemohl ukázat víc, ale to je prostě fotbal. Jednou jsi nahoře a jednou dole. Když jsem přicházel do Plzně, tak musím říct, že to nebylo lehké, jelikož jsem byl cizincem, který sice mluví česky, ale v kabině seděli čeští a slovenští hráči. Kromě mě tam byl ještě Andreas Ivanschitz, kterého obdivuju za to, jakou kariéru prožil, obrovský profík a člověk plný zkušeností k nezaplacení.

Šatna v Plzni byla ale naprosto skvělá. Hráči, kteří tam jsou dlouho a pomohli ke všem úspěchům klubu, tak jsem od nich opravdu získal spoustu zkušeností. Nedivím se panu Šádkovi, že chce hráče, jako jsou Limberský, Hubník nebo Bakoš udržet v klubu do budoucna, protože to jsou kluci s vítěznou povahou.

Nejvíc mě v Plzni mrzelo, když Honza Baránek musel ukončit kariéru. Trávil jsem s ním spoustu času a snažil se mu i pomoct. Zavolal jsem chorvatskému fyzioterapeutovi Tomislavu Vrbnajkovi, ale Honza už toho měl dost. Jsem za něj strašně rád, že začal novou stránku ve svém životě a doufám, že se stane v budoucnu trenérem.

Jsem rád, že jsem měl tu možnost působit v Plzni a poznat mnoho nových a pozitivních lidí, se kterými chci být nadále v kontaktu.

Po čtyřech letech jsi opustil Českou republiku a zamířil jsi do kyperského Pafosu. Jak jsi tam byl spokojený po životní stránce? A jaký dojem na tebe udělal fotbal na Kypru?

Z Plzně jsem se rozhodl odejít na Kypr a to i přesto, že jsem měl i jiné možnosti, ale už jsem nechtěl zůstat v České republice. Byl jsem tam čtyři roky a dokázal jsem vyhrát pohár i ligu, takže jsem chtěl zkusit něco jiného a poznat novou kulturu, lidi, jazyk a tak. V Pafosu se mi asi nejlépe žilo, protože je tam pořád slunce, moře a k tomu ještě fotbal. Takže se dá říct, že to byla ideální dovolená (smích).

Kyperský fotbal je strašně náročný a kvalitní, byl jsem i překvapený, jací výborní hráči tam působí. V klubu, ve kterém jsem působil, tak na konci přestupního období přivedli devatenáct nových hráčů. Den po mně tam přestoupil i slovenský útočník Adam Nemec a ještě tam se mnou působili čeští hráči Zdeněk Folprecht a Radek Dejmek.

Bohužel výsledky nebyly takové, jaké si představoval ruský majitel, a taky pak došlo ke spoustě změnám v létě.

Na Kypru musí do budoucna zapracovat na zázemí nebo celkové organizaci. Ale fotbal tam je jinak velmi dobrý a kluby jako APOEL, Omonia, Anorthosis, Apollon nebo Larnaka mají spoustu kvalitních hráčů a uhrají i dobré výsledky v Evropě. Třeba Apollon dokázal vyhrát v Marseille a podle mě hrál i nejlepší fotbal na Kypru, ale titul získal Apoel.

Od letošní sezóny působíš v polském klubu Slask Wroclav. Tak jak jsi zatím spokojený v Polsku?

Město je strašné krásné, zázemí v klubu asi nejlepší, kde jsem působil a celkově všechno kolem fotbalu je tu super. Je tu obrovský zájem fanoušků a i sledovanost v TV je velká. Slyšel jsem toho o fotbale v Polsku spoustu, ale uvěřil jsem všemu, až když jsem to viděl na vlastní oči. Vlastně jediný tým, který nemá nový stadion, je Wisla Plock, jinak všechny stadiony jsou úplně nové. My máme třeba nádherný stadion, ale možná až moc velký.

Do klubu si tě přivedl český trenér Vítězslav Lavička, jaký dojem na tebe udělal?

Trenér Lavička je obrovský profesionál, který dělá svou práci na maximum. Má u sebe vlastně jednoho asistenta z České republiky a tři z Polska. Klub přebral v minulé sezóně, když se nacházel v těžké situaci, ale on ho dokázal z toho vytáhnout a letos prožil velmi povedenou sezónu.

Do dospělého fotbalu jsi vkročil v Rijece, kde ses ovšem nedokázal asi prosadit podle svých představ. Chtěl by ses v budoucnu vrátit do Rijeky a zkusit se prosadit? Nebo by tě lákal i návrat do České republiky?

Hezká otázka. Samozřejmě, každý z nás by rád hrál nejradši doma, ale bohužel takovou možnost nemá každý. Jednou bych se rád vrátil do Chorvatska a nemusí to být ani do Rijeky, ale já bych chtěl co nejdéle vydržet v zahraničí. Rád se učím nové jazyky, poznávám kulturu a lidi, ale samozřejmě beru fotbal jako svou práci, ale snažím se na něj dívat i ze životního hlediska, které mi může přinést něco nového. Jako například to, že můžu dělat s Vámi rozhovor v češtině. Kariéra může člověku přinést spoustu nových věcí a samozřejmě i peněz, ale aby měl člověk takové možnosti, tak musí na sobě tvrdě pracovat a i čekat na to, co mu život přinese. Jinak o návratu do České republiky neuvažuji, ale člověk nikdy neví, kam ho fotbal zavede.